Čtyřkolkář Tůma v první etapě Dakaru

Kámen ostrý jako břitva. Čtyřkolkář Tůma nabral kvůli prasklé pneumatice ztrátu v první etapě Dakaru

Úvodní etapa Rallye Dakar začala pro Zdeňka Tůmu smolně. Jezdec na čtyřkolce z týmu BARTH Racing prorazil sedmnáct kilometrů po startu přední pneumatiku a nabral velkou ztrátu. „Na kamenitých úsecích byly šutry ostré jako břitva a já o jeden z nich pneumatiku roztrhl. Kdybych s sebou neměl na čtyřkolce rezervu, tak jsem skončil,“ řekl českokrumlovský rodák, který dojel do cíle prologu osmnáctý.

Že bude premiéra Dakaru v Saúdské Arábii bolet, se ukázalo hned v první etapě. Přes tři sta kilometrů dlouhá rychlostní zkouška byla plná těžkých a nebezpečných pasáží. A v jedné z nich se do potíží dostal i Tůma. „Ta guma byla tak zničená, že bohužel nešla zalepit. Musel jsem ji proto vyměnit. Samotná oprava mohla trvat asi dvacet minut,“ počítal Tůma.

To však nebyl ten největší problém. „Horší bylo to, že když jsem opravu dokončil, tak už odstartovala auta, která na trati hrozně víří prach. Takže vždycky, když mě nějaké auto předjelo, musel jsem počkat, až ten prach zmizí pryč, protože bych jinak vůbec neviděl, kam jedu. Těch aut bylo čtyřicet, takže to moje manko jen díky tomu narostlo o dalších čtyřicet minut. A navíc jsem úplně ztratil kontakt s těmi nejlepšími,“ mrzelo Tůmu, který do cíle úvodní etapy dojel se ztrátou 1 hodiny, 45 minut a 44 vteřin.

Nástrahy úvodní etapy Tůmu trochu překvapily, ale rozhodně si nechtěl stěžovat. „Na začátek nám přichystali opravdu náročný terén. Asi abychom hned poznali, co všechno tu je. Ale to je prostě Dakar,“ uvedl a doplnil. „Na prvním úseku byla trať plná kamenů, pak trošku písku, jedna menší duna. Ten písek je tady hodně suchý a lehký. Je znát, že to bere čtyřkolce výkon. Pak jsme také jeli korytem řeky, v němž byl zase úplně odlišný písek a balvany. Bylo to vážně rozmanité,“ popsal Tůma.

Po smolném startu Tůma každopádně nic nevzdává a hodlá dál bojovat. „Ta ztráta je sice obrovská, ale pořád to je jenom první etapa a už se těším na další. Uvidíme, co závod přinese dál. Teď jedeme kolem pobřeží, kde ta trasa bude stále hodně kamenitá. Pokusím se to sjet a ztrátu snížit,“ doplnil Tůma.

Diváci? Nemají moc zájem

Jeho i celý tým BARTH Racing v dějišti závodu překvapil malý zájem diváků. „Ve srovnání s Jižní Amerikou je o Dakar v Saudské Arábii nulový zájem. Podél trati nejsou žádní fanoušci. Ale připravené to tady mají všechno velmi pompézně, i logisticky je vše na skvělé úrovni. O bezpečnost se navíc stará spousta policistů,“ konstatoval Michal Burkoň, šéf týmu BARTH Racing.

Text a foto: TZ

Orion – Moto Racing Group – první etapa za námi

Engel s Michkem nejlepšími Čechy. Kubiena čeká na penalizace


Nová etapa dakarské rallye byla definitivně zahájena. Historicky první saudskoarabská etapa slavného závodu odstartovala v brzkých ranních hodinách. Bývalý člen Orion – Moto Racing Group, Španěl Joan Pedrero, vyrážel z bivaku jako první už ve 4:15 ráno. Jen o pár minut později ho následovali Milan Engel s nováčkem Martinem Michkem doplněni o čtyrkolkáře Tomáše Kubienu, který si do Saudi dovezl zbrusu novou Yamahu Raptor, která by ho na čtvrtý pokus měla dovézt do cílé Dakar Rallye.

První den začal nejlépe australan Toby Price, obhájce vítězství začal tam, kde skončil loni a ujal se průběžného vedení v letošním ročníku. Výborně do závodu vstoupil také Milan Engel. Loni nejlepší český závodník každý rok bojuje s pomalejším rozjezdem v prvních etapách. Letos za to však vzal hned od začátku a v úvodu etapy se dokonce se svým týmovým kolegou Michkem pohyboval v mezi nejlepšími dvaceti. „Bylo to na první etapu dost dlouhé. Určitě nešlo o klasický prolog tak jak ho známe z předešlých let. Nikdo nebyl moc rozehřátý a ranní 200 kilometrů dlouhý přejezd tomu taky nepřidal. Musel jsem si zvyknout na navigaci i techniku, nicméně jsem se do tempa dostal snad docela rychle. Dvakrát jsem se musel vracet pro waypoint, ale vše mám. Rychlost jsem žádnou nepřekročil. Jsem rád, že jsem to vše posbíral, protože na rozjezd to bylo vážně těžké. Další dny už budou lepší.“ Nejlepší český závodník loňského ročníku připomněl, že si také ještě musí osahat svoji novou KTM 450 RR. Týmový kolega z Orion – Moto Racing Group, Martin Michek, je sice v rallyovém světě nováčkem, jinak se ale jedná o ostříleného matadora s několika českými tituly v motocrossu a zároveň nejlepšího českého motocrossaře posledních let. Dálkové závody si v loňském roce osahal v Maroku a Tunisu, přesto jej můžeme zařadit mezi absolutní nováčky ve startovním poli dakarské rallye. „První etapa je za mnou. Premiérová na Dakaru. S výsledkem jsem spokojený a také s tím, že jsem vůbec dojel. Díky vysokému startovnímu číslu sem do první etapy startoval dost vzadu, takže nebylo nic jednoduchého se prokousávat dopředu. Šíleně se prášilo a nebylo to nic jednoduchého. Snažil jsem se do toho dát maximum co umím, posunuli jsme se startovním polem výš a na zítra budu mít mnohem lepší trasu, viditelnost, méně prachu od ostatních jezdců a budu moct jet v lepším tempu. Ráno jsme vstávali poměrně brzy a hned nám naložili dlouhý přejezd, ale jsem opravdu spokojený, motorka mi funguje a těším se na další etapu“. Michek dnes ukázal svoji rychlost a schopnost se dostávat dopředu, což se mu určitě nejednou bude hodit!

Třetí jezdec Orion – Moto Racing Group, čtyřkolkář Tomáš Kubiena se bude letos snažit protrhnout smůlu třech nedokončených Dakarů v řadě. Pokaždé vypadl na technickou závadu, což mělo za příčinu výměnu závodního náčiní, tedy KTM za Yamahu Raptor, kterou loni otestoval pouze při testování v Tunisu. Do první etapy vlétl Kubiena opatrně, postupně se však ze sedmého místa prokousal až na třetí. Na vítěze etapy, Ignacia Casalleho, ztratil pouze necelých 7 minut. „Dnes bylo to docela náročné a zrádné. Nečekal jsem tolik kamenitých pist a trialových sekcí. Budu muset přezout jiná kola, protože jsem udělal gumu a tak 2/3 jel na prázdné pneumatice, což byo poměrně náročné a tahalo mě to ke straně. Musíme se připravit na trochu jiné podmínky, než jsme čekali, ale zvládneme to.“ V rychlostní zkoušce měl však závodník z Orion – Moto Racing Group problém s dodržením rychlosti hned na několika úsecích a v tuto chvíli je jeho třetí místo v etapě Rallye Dakar pouze neoficiálním a čeká se, zda z toho budou nějaké penalizace či nikoliv. V tuto chvíli to vypadá na 15 minutovou penalizaci, což by v mělo znamenat posun na 6. místo. Penalizace však mohou dostat i ostatní jezdci.

Zítra bude na pořadu dne výrazně kratší etapa s přejezdem pouhých 34 kilometrů a speciálkou dlouhou 367 kilometrů.

Text a foto: TZ

Big Shock Racing na Dakaru 2020

Macík v poklidu v TOP 5. Brabec šetří nohu a stoupá pořadím   

Je to tady, Dakar 2020 odstartoval další dobrodružství, na které už netrpělivě čekaly miliony fanoušků. Do 1. saúdskoarabské etapy, vedoucí z Džiddy do Al Wajh, se vydal i třicetiletý pilot kamionu Martin Macík podporovaný navigátorem Františkem Tomáškem a mechanikem Davidem Švandou. Závodníci sedlčanského týmu Big Shock Racing si svou letošní dakarskou jízdu užívají v novém speciálu Iveco s číslem 504, kterému nikdo neřekne jinak než Karel. A hned úvodní kamenitou etapu zvládli s přehledem. Přibrzdila je jen drobná chybička v navigaci a mírně snížený výkon jejich kamionu v části etapy. Nakonec dorazili do cíle na skvělém 5. místě.

A v brzkých ranních hodinách na trať dlouhou 752 km, z nichž 319 bylo měřených, vyrazil také motocyklista Jan Brabec, jehož prvním vítězstvím je už samotný fakt, že se mu po komplikovaném zranění podařilo znovu dostat do formy a postavit se na start Dakaru 2020. Bývalého úspěšného motokrosaře, který právě načal svůj 3. Dakar, veze motocykl KTM 450 Rally se startovním číslem 43. A ukázalo se, že Brabec přípravu nepodcenil, úvodní část trati proletěl bez větších zaváhání, zaparkoval na 34. pozici.

Karel na půl plynu v TOP 5

Žádný pozvolný rozjezd. Hned 1. etapa Dakaru 2020 přinesla pořádnou porci kilometrů. Na trati převládaly úseky plné ostrých kamenů zavátých pískem. Martin o sobě prohlašuje, že má i po sedmi dakarských ročnících, pomalejší starty, jede hlavou, nenechává se zbytečně unášet dílčími úspěchy ani nezdary. Tentokrát však projel trať v rychlém tempu a obsadil krásné 5. místo. „Všichni jsou natěšení, takže jedou šílenou palbu. Mě zase klasicky chvíli trvalo, než jsem se rozjel. Jediný zádrhel, který jsme zaznamenali, byl menší výkon asi v třetině etapy, ale víme, čím to je a nebylo to nic zásadního. Jinak spokojenost, víme, že můžeme ještě zrychlovat. A mám radost, že se naše česká parta pěkně poskládala vpředu,“ hlásil Martin Macík. „Nejeli jsme ještě 100% tempo. Navigace je složitější, ale nic, co by nás zásadně zaskočilo. Jen jeden z bodů jsme netrefili napoprvé, minuli jsme ho asi o 100 metrů a udělali si navíc kolečko. Jeli jsme v úplném klidu. Řidičském i navigačním. Pořád máme rezervy. Za nás klid a pohoda,“ doplňuje navigátor František Tomášek.

 

Brabčákův budíček

Jan Brabec vstoupil do letošního Dakaru s předsevzetím, že zpomalí a nebude bloudit. „Největší radost mi organizátoři udělali tím, že nám zařídili předem vybarvené roadbooky. Ty hodiny malování jsem neměl vůbec rád. Ušetřený čas prospím,“ plánoval si Brabec. A spánek k dobru se bude určitě hodit, protože do dnešní etapy si Honza budík řídil na 3:40. V začátku závodu Brabec plánoval hlavně otestovat, jak bude na extrémní zátěž reagovat jeho operovaná noha. V té má od květnové nehody v africké poušti stále schovaných pár šroubů. Na motorce se ale po rekonvalescenci a poctivém tréninku už zase cítil jistě a spokojeně, i když zatím ještě nejel na 100% výkon. „Klasika, jelo se mi dobře. Jen prvních 100 km jsem se dostával do tempa, protože můj poslední závod byl Dakar 2019. Takže jsem se po roční pauze musel zase hodit do závodního módu. Úvodní 3-4 etapy do toho ještě kvůli noze nebudu šlapat úplně na plno, počkám, co se bude dít. Ale zatím jsem spokojený,“ hlásil Jan Brabec. První etapu tak Honza zvládl projet ukázkově. Pro motorkáře přitom byla kamenitá trať dost drsná, písku bylo minimum a zabrat dostávaly hlavně pneumatiky. Ani s navigací tentokrát Jan Brabec neměl problém a pořadím poskočil na pěknou 34. pozici.

Aktuality, zajímavosti, videa týmu Big Shock Racing najdete na:

http://www.facebook.com/bigshockracing

https://www.facebook.com/martinmacikjr

www.facebook.com/janbrabecmxschool/

www.bigshockracing.cz

www.posedlidakarem.cz

Text a foto: TZ

Náročné dny před startem

Čtyřkolkář Tůma před startem Dakaru: pět hodin u technických přejímek a hrozba měkkého písku

Poslední dny před startem Rallye Dakar byly pro tým BARTH Racing náročné. Po dlouhém cestování do Saudské Arábie absolvoval čtyřkolkář Zdeněk Tůma tradiční technické přejímky, které se však kvůli organizačním zmatkům protáhly až na pět hodin. Až poté byla možnost prozkoumat atmosféru ve městě Džidda, kde v neděli odstartuje 42. ročník nejtěžší dálkové soutěže. „Zatím tu lidé Dakarem moc nežijí, zahlédl jsem jen pár reklam na billboardech a několik místních mě pozdravilo,“ prohlásil Tůma.

Tisíce lidí v ulicích, neustálé skandování a velký zájem o závodníky. Tak to vypadlo na startu v předchozích ročnících v Jižní Americe – po legendární rallye byl velký hlad. To v Saudské Arábii je atmosféra zatím komorní. „Ve městě Džidda to žije zejména na pobřežní promenádě, která je dlouhá asi deset kilometrů. Rozhodně zde Dakar vidět na každém kroku není. Místní ale vědí, že tu budeme brzy závodit,“ tvrdil Zdeněk Tůma, který se pouštní soutěže účastní po roční pauze.

Už v sobotu zde proběhne slavnostní start, přes rampu přejedou všichni letošní účastníci. „Když jsem kolem ní procházel, tak tam zatím byla jenom velká obrazovka a hlouček několika desítek lidí. Jsem zvědavý, kolik fanoušků nakonec dorazí,“ dodal Tůma, který si povšiml dalších kulturních specifik arabského prostředí. „Na promenádě je hodně kaváren, které jsou narvané,
i když nenabízejí žádný alkohol. Mají svůj styl, samozřejmě také v oblékání. Ale zejména mladí jsou oblečení normálně
.“

Jediného soutěžního zástupce českého týmu BARTH Racing včera nejvíce stresovaly technické přejímky, které se poprvé rozdělily pro novináře, závodníky a asistenci. „Jenže oddělené bylo jenom něco, nikdo pořádně nevěděl, co kde najdeme. Byl to velký zmatek. V Jižní Americe trvaly přejímky dvě hodiny, tady se protáhly na pět hodin,“ mrzelo Zdeňka Tůmu, který měl možnost obhlédnout konkurenci v kategorii čtyřkolek. „Na startu bude 23 jezdců. Je zde deset Jihoameričanů, ale také Poláci budou silní. Já jsem čtvrtý nejstarší,“ dodal Tůma.

Už před startem se v bivaku mluvilo o specifickém terénu, zejména o měkčím písku. Ten hned při posledním testování přidělával účastníkům problémy. „Slyšel jsem, že je písek hodně zrádný. Když jsem závodil letos v Alžírsku, tak tam byl také hodně měkký. Čtyřkolka je však na tento terén dělaná, nemělo by to vadit. Je potřeba si dát pozor na díry, hrany a další překážky v něm,“ upozornil Zdeněk Tůma, který na Rallye Dakar v roce 2017 dojel na 12. místě. V pátek je na programu v Saudské Arábii brífing s organizátory, v sobotu pak slavnostní start a v neděli první etapa. Ta bude velmi rychlá, plná ostrých zatáček, dun a kamení.

Text a foto: TZ

Ondřej Ježek na Ducati ve vytrvalostním MS motocyklů

Ondřej Ježek na Ducati ve vytrvalostním MS motocyklů

Ondřej Ježek se vrací do světa vytrvalostních motocyklových závodů a od 14. prosince se stane posilou týmu ERC Endurance Ducati v rámci 8hodinovky v Sepangu v Malajsii. „První závod sezóny jsem vynechal, protože jsem ještě neměl dořešené angažmá, ale od října mám podepsanou smlouvu a moc se těším na týmovou spolupráci a na své kolegy Louise Rossiho a Randy De Punieta,“ říká Ondra Ježek. Radost má také z čerstvé novinky. Jeho tým po prvním závodě aktuální sezóny FIM EWC 2019/2020 změní značku motocyklu a nově pojede na stoji Ducati s tovární podporou. Ježek právě s Ducati v letech 2012 až 2015 zaznamenal své nejlepší výsledky, když bojoval o titul vítěze Světového poháru Superstock 1000. Současně se tak Ondřej vrací ke spolupracovníkům, se kterými už se léta zná a má velmi dobré vztahy.

Česká posila v EWC  

Ondřej Ježek nabral zkušenosti s vytrvalostními závody během svého předchozího působení v týmu Fany Gastro BMW Motorrad by Mercury Racing. Už na konci předchozí sezóny začala jednání o spolupráci s týmem ERC Endurance Ducati. První podnik aktuálního MS, 24h Bol d’Or v Le Castellet, Ondřej ještě nestihl, ale na malajskou 8hodinovku už se těší. „Vytrvalostní závody mě hodně baví. Jsou hlavně o týmové spolupráci, o výsledku nikdy není předem rozhodnuto. Pořadí se může změnit během chvíle. Pro jezdce je to krásný zážitek, ale také velká dřina, pro diváky je závod napínavý až do samotného konce,“ popisuje Ondřej Ježek.

Tři jezdci na jedné motorce

Mistrovství světa vytrvalostních silničních motocyklů EWC (Endurance World Championship) je série pěti závodů trvajících 8 či 24 hodin. Šampionát čítá francouzské 24hodinovky Bol d´Or a Le Mans, asijské 8hodinovky v Sepangu a Suzuce a 8hodinovku v německém Oscherslebenu. Tříčlenné týmy jedou závod na jednom motocyklu. Startuje se systémem Le Mans, kdy jezdci běží k motorce, nasednou a vyjíždějí na okruh. Následně se střídají po zhruba hodinových jízdách (stintech). Během předávání motocyklu mechanici mají možnost doplnit palivo a vyměnit pneumatiky. Konečné výsledky může ovlivnit technická připravenost motocyklů, taktika týmu i fyzická kondice jezdců.

Noční jízda v rychlosti 300 km/h 

„Každý závod FIM EWC je hodně napínavý. Intenzivní přípravy trvají několik předchozích dní, takže zejména během noční části 24hodinovky přichází čas, kdy už jsme hodně unavení. Držet pak absolutní koncentraci během noční jízdy na motorce pohybující se v rychlostech kolem 300 km/h je docela náročné,“ popisuje Ondřej Ježek. Někteří závodníci se v několikahodinových pauzách mezi svými stinty dokonce dospávají. Nejlepší časy padají nad ránem, když se rozední, ale stále je chladněji, tudíž pneumatiky mají lepší přilnavost. Během 24hodinového závodu každý jezdec absolvuje přibližně 9 hodinových stintů. Rozhodující pro úspěch v závodu je týmová strategie. Je třeba, aby jeden člověk v týmu řídil taktiku, sledoval časy svých jezdců i soupeřů, spotřebu motocyklu, kondici závodníků, plánoval délku jednotlivých jízd. Musí se kalkulovat také se situacemi, kdy na trať vyjíždí safety car, zasahující při větších kolizích. Celý závod je složitá partie, do níž vstupuje mnoho vlivů a nečekaných událostí.

Trénink na kole

Ondřej se na vytrvalostní závody připravuje na enduro motorce. A část přípravy tráví také na kole. „Jsem i členem Superior MTB týmu, protože právě na kole se dá dobře nasimulovat intenzivní zátěž, kterou pak člověk absolvuje během závodů EWC,“ vysvětluje Ondřej Ježek a doplňuje, že je současně také koučem jednoho z našich nejnadějnějších motocyklových juniorů Filipa Řeháčka.

Fanoušci tak mají další příležitost držet palce českému závodníkovi v atraktivním MS vytrvalostních motocyklových závodů. Přípravy i průběh jim bude Ondra Ježek zprostředkovávat na svých sociálních sítích. Samotný závod poté vysílá živě v celé délce závodu stanice Eurosport 2.

Vysílání EUROSPORT 2

Sobota 14.12.2019 6:00 – 14:00

Informace Ondřej Ježek:

www.ondrejjezek.com

www.facebook.com/ondrejjezek37

www.instagram.com/ondrejjezek37

Text a foto: TZ

TEST: BMW R nineT Racer

Když frčely švédský košile

BMW R nineT Racer

Za řídítky Raceru jsem se vrátil na přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy frčely švédský košile. Pro závody na okreskách s patníky stačilo otočit řídítka, vykorkovat píst, vykuchat výfuk, dopředu a na boky se plácly plechové značky s číslem, to aby traťák v cíli věděl, komu odškrtnout odjeté kolo a lidi kolem pangejtů poznali, kdo právě prolítnul. Nezbývá na světě mnoho nových motorek, které umí navodit tyhle navýsost svobodné časy. V sedle nové varianty nineT se o nostalgický jízdní zážitek pokusilo BMW.

Španělský žebřík

Už při prvním pohledu na Racera mě začaly bolet záda. Natažení na oblíbeném nástroji středověkých „vyšetřovatelů“ poloha za nízkými řídítky dlouhého stroje ale úplně nepřipomíná. Taková tortura to zase není, ale podkolenní vazy hodně pokrčených nohou si blahem zrovna nevrní. Možná proto na jednom z oficiálních promo videí značky kočíruje Racera drobná žena. Z čehož plyne, že díky nižšímu a prostornému sedlu, dovolujícímu změnu pozice, se na dlouhém šásku možná líp svezou menší jedinci. Podezírám borce z BMW, že mysleli úplně na všechno a kratší stojánek dává díky většímu náklonu motorky vyniknout tvarům Racera. Barevné sladění racingových barev Mnichovských je famózní a neslyšel sem fakt nikoho, komu by se tenhle moderní cafe racer nelíbil. Závodní pruhy, „bobek“ vzadu, jen na pohled mini sedátko, dlouhá nádrž, znak továrny v parabole světla, frézovaný brejle a mnoho jiných, libových záležitostí. Sériově vyráběnou motorku by na první dobrou tipnul jen málokdo. Za sebe budu šťourat jen do vzhledu předních vidlic, které jsem sice USD nečekal, ale tyhle zkrátka vypadají až příliš levně. Taková vidlice Paioli na starých Laverdách Formula sice využívá USD technologii rovněž s axiálním uchycením třmenů, ale nijak moderně nevypadá a je radost se na ni koukat. A ještě dvě zabučení – první na nenastavitelnou páčku spojky. Druhé na krásné, frézované kryty hlav válců a motoru (doplňková výbava. Pozn.red.), které vypadají skvěle jen do okamžiku, než zjistíš, že se za tuhle parádu dá pořídit solidní skútr. Retro vlna se nevyhnula budíkům a rád bych je viděl i na mnohem modernějších strojích. Jen kdybych kvůli odečtu hodnot nemusel víc sklánět hlavu. K šíři a sklonu řídítek se těžko kriticky vyjadřovat. Nejde o úzké vlaštovky, které by dávaly smysl při opravdu vysokých rychlostech. Jejich případný neklid si bere na starost nenastavitelný tlumič řízení. Motor sebou po startu klasicky zavrtí a mít po ruce klasický žalud, kožený brejle, rukavice dlouhé až po předloktí a kožený overal s váhou vánoční husy, tak to na sebe pro chvilkový návrat do minulosti snad navlíknu. Ještě zastrkat kalhoty do ponožek a na pumpě by víc nezírali ani na růžový Lambo.

Za roh se mu nechce

Focení do testu vypadá asi tak, že x-krát projedeš jednu, dvě zatáčky, pak se jde na staťáky a občas se vybere ještě jiné místo. Otočit se s Racerem na úzké okresce je kvůli malému rejdu a délce stroje fakt vopruz. Tím spíš, když je koberec položený ve vyšší vrstvě, přední kolo musí přes hranu a já se klepu strachy, abych nedrbnul nízko uloženou bakulí tlumiče s katalyzátorem. Mimochodem, u BMW se viditelně snažili, aby působil nenápadně a pokud možno retro. Při prvním nájezdu do utažené zatáčky si to střihnu do vnitřku v poměrně vysoké rychlosti. A mám co dělat, abych nešel do protisměru. Když si oddechnu, že v protějším jízdním pruhu zrovna nic nejede, hned si vzpomenu na Griso od Moto Guzzi. Tahle svérázná motorka se musela také řídit přenášením váhy. Do řídítek jsem se mohl opřít, jak jsem chtěl, ale pokud jsem nepřesunul do vnitřku vinglu tělesnou schránku, v ostřejších obloucích jsem byl zkrátka po hříchu často dlouhý. Racer tolik nevzdoruje, ale stopu neutáhne ani on. Na to je příliš dlouhý a své si k tomu řekne tupější úhel skonu vidlice. Vyžaduje lehké nadjetí vinglu a zvolení ideální stopy. Pak už s ním nic nehne. Takže raději dlouhé, táhlé zatáčky, motor mezi čtyřkou a osmičkou a kvalitní povrch. Tužší tlumení totiž na větších nerovnostech vysílá hlavně do rukou a pozadí citelné rázy. Cestovní Metzelery se u poměrně těžkého stroje zakously do asfaltu a s přibývajícími kilometry se průjezdová rychlost photo pointu už jen zvyšovala. Do jisté míry. Borci do éry superbiků nevysedali a ani v sedle Raceru potřebu opřít se o koleno zrovna nemám. Jednak z obavy o vystrčené hlavy válců, které nezřídka vystavily stopku při snaze o větší náklon borcům v BMW Cupu, druhak mi řekli cenu za jejich frézované kryty. Tuhle motorku v Mnichově postavili k nedělním projížďkám na oblíbených trasách. Rychle, ale ne na hraně. A to mu jde skvěle. Jen bych tripy neprotahoval na víc jak sto, sto padesát kilometrů. Navíc proložených kávičkou, doprovázenou polechtáním ega při nejprve zvídavých, posléze obdivných pohledech kolemjdoucích. Axiální uchycení brzd neslibuje zákus monobloků, ale ten by se k Raceru ani nehodil. Tupější náběh mi v jeho případě nevadil a hodnoty zpomalení jistě uspokojí každého, běžného uživatele. ABS nedostalo příležitost k zásahu ani jednou, vnitřně se mi příčí trápit tuhle exkluzivitu brutálními brzdnými manévry.

Vzduch a olej

Euro 4 poslala na věčný odpočinek mnohé, navýsost podařené agregáty. Vzduchem a olejem chlazený boxer kvůli této emisní normě přišel o pár koní výkonu a newtonmetrů kroutícího momentu. Nic, co bys dlouho oplakával. K Raceru se bytostně hodí a sto deset koní je na retro bike určený pro vyjížďky po okreskách víc než dostatečná hodnota. Výrobce mu věří natolik, že ho na webu dovozce dokonce prezentuje jako motor vhodný pro honičky na závodní dráze (!?). Možná před třiceti lety, dnes už fakt ne. Na volnoběh tiše pobrumlává, ten pravý koncert předvádí od sedmičky nahoru. A to doslova. Až jsem se podivil, že s tak agresivním zvukem splňuje hlukové normy. A na západ od nás jsou na ně obzvlášť citliví. Hluboký baryton, podkreslený bručením, se hodně blíží tomu, co vyluzovaly staré, dvouválcové čtyřtaktní závoďáky. Už vidím natěšené příslušníky, kteří při poslechu vytočeného boxeru za horizontem odtuší snadný příjem. Posléze protáhnou obličeje při uzření homologačních značek na sériové koncovce. Mít je Racer dvě, zadku by to přidalo na symetrii, ale taky na hmotnosti a ne zrovna v těžišti. O vícenákladech nemluvě. Red line nastupuje v osmi a půl, za osmičkou už ale motor pocitově tolik nezrychluje. Ve spodních otáčkách připomíná rytířskou rukavici, která tě důrazně a s lehkými vibracemi postrčí k další rovince. Lehce staromilsky se projevuje i převodovka. Řazení hlavně při volbě nižších rychlostí neuspěchávám, kvalt tam zapadne s lehce kovovým doprovodem a přesně vím, že na zadek přenese sílu boxeru bez eventuálního výpadku. Vychutnávám si krásné grrr motoru, do kterého před nájezdem do zatáčky neproudí žádný benzín. Reakce kloubového hřídele na změnu zatížení jsou přitom takřka neznatelné. Střídmou chutí na palivo jsou motory Bavorských proslulé, ale u Raceru tuhle podružnost nikdo z majitelů asi řešit nebude. Přesto si vzducháč při vyšších nárocích neřekne o víc jak šest litrů. Sedmnáctilitrová banda zaručuje delší dojezd, než se bude líbit tělesné schránce.

Chceš víc originality?

Dlouze by zauvažoval nad vyplétanými ráfky. Cena za ně je totiž až překvapivě slušná. A nebylo by to BMW, aby nekulo železo dál. Teda hliník. Nádrž z tohoto materiálu spolu s ručně vyvedeným svárem by také stála za zamyšlení. Kladu si otázku, kdo mu propadne? V první řadě ti, kteří mají rádi značku a neřeší prachy. Pak pamětníci, kteří už povětšinou užívají zaslouženého odpočinku, a stoprocentně by rádi zavzpomínali na staré časy. Jen by neměli mít v těle příliš moc kloubních náhrad. Racer se neřídí, ten se pilotuje. A svému majiteli usnadňuje život jen částečně. Bez zbytečně horlivé elektroniky, s velkou váhou na rukou, zalomenými koleny a na přesnost stopy háklivým podvozkem. Jenže tak to u retro mašiny se závodními geny má být.

Motor, převodovka

Voda do klasiky nesmí a u Raceru může být majitelům buřt, zda jim dvanáctistovka dozadu posílá sto deset koní, nebo v případě vodníku o patnáct víc. Dvouventilové rozvody už jsou definitivně minulostí. Nutné technické úpravy řídící elektroniky, sání a výfukové soustavy zohlednily emisní normu Euro 4, což se jako obvykle promítlo na snížení maximálních hodnot výkonu a krouticího momentu. Troufnu si říct, že rozdíl by většina z nás poznala jen při přímém porovnání. Lehce rustikální ovládání převodovky k Raceru prostě patří. Vyjma lehkých nepřesností, na které šestistupňová skříň rozhodně netrpí.

 

 

Brzdy, kontrola trakce

Axiální třmeny Brembo, přišroubované ke klasické, teleskopické vidlici v žádném případě nemůžu označit za nedostačující. Na nijak ostrý náběh brzdné síly si při běžném ježdění nikdo stěžovat nebude. Desky, tlačené proti tři sta dvacítkovým kotoučům, nabízejí pozvolna nabíhající síly víc než dost. Antiblokovací systém tradičně dodal Bosch, ale poslední generaci s náklonovými čidly neočekávej. Kontrola trakce je k dispozici, u BMW jak jinak, za příplatek. Nutno ale říci, že nijak nekřesťanský, nepřeleze pětimístnou sumu. Na mokré louce si dala chvíli na čas, ale pak už přistřihla motoru křídla velmi rychle.

Přístrojovka

U BMW dotahují věci do konce, takže se naštěstí nestalo, že bych na retro stroji koukal na velkoplošný displej. Není nad dva klasické budíky, které přehledně zobrazují otáčky a rychlost. Vše ostatní bylo pro mne v sedle Raceru nadbytečné. Displeje Bavorští umně vetkli do výřezů ve spodní části otáčkoměru i rychloměru. Naštěstí monochromatické, barevná hudba by se k retro kapotě jaksi nehodila. V podstatě jsem zpočátku občas juknul na aktuálně zařazený kvalt a v závěru blikla kontrolka palivoměru. Škoda umístění blíže k jezdci, odečet tripu, nebo zařazené rychlosti mě nutil hodně sklonit hlavu.

Text: Pavel „Pajinex“ Suk

Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk

Vyšlo v Motorbike v roce 2017, duben

Motorbike 12/2019

Motorbike 12/ 2019

Konec roku je pro nás vždycky hektický – krom pravidelného časáku totiž vydáváme v prosinci i Katalog motocyklů, skútrů a čtyřkolek. Což ale neznamená, že bychom prosincové číslo Motorbike nějak odbyli, to ani náhodou: jako obvykle v něm na vás čeká řada testů (mimo jiné i první český test novinky Ducati Panigale V2), reportáží z moto akcí i ze sportu a spousta dalšího.

 

 

 

 

 

 

Testy

Ducati Panigale V2

Ačkoliv v Jerezu prší asi tak dvacetkrát do roka, dvě sešny ze čtyř za řídítky nové Panigale V2 se na okruhu Angela Nieta jely za deště. Naštěstí! Už na suché trati dokazovalo pro Euro5 upravené, přesto o pár koní silnější Superquadro, že výkon silného, přitom nijak výbušného dvouválce nevyžaduje odstavení všech sebezáchovných pudů. A v kombinaci s mokrými Diablo Rain to byla snad ještě větší zábava. V Borgo Panigale v podobě novinky totiž postavili „superbike pro lidi“.

KTM 790 Duke vs. MV Agusta Brutale 800 RR

Staří Heléni žili v přesvědčení, že co není dobré, nemůže být krásné a naopak. V případě Duka a Brutale se střetává designový funkcionalismus s motocyklovým artem. O kráse tvarů můžeme polemizovat, ale vybroušeností jízdního projevu a řidičského požitku se starořecké představě o dokonalosti – kalokaghátii – oba hodně blíží. Rakušan je vcelku ostrý brousek, nicméně Italka je ještě ostřejší.

Benelli 752S

Venku je zima, navíc začalo právě pršet, jsem docela rád, že dnes nikam nemusím. Do toho zazvoní telefon „Nechceš si vyzkoušet sedmpětdvojku? Konečně dorazila…“. Následuje bleskurychlý pohled na předpověď počasí – a hele, o víkendu má být docela hezky! Tak jo, beru!

Onou sedmpětdvojkou je míněna Benelli 752S, novinka letošní sezóny a Motorbike má tedy tu čest vyzkoušet si ji jako první česká redakce.

Aprilia Shiver 900 vs. Yamaha MT- 09 SP

Japonsko proti Itálii, tříválec versus v-twin. Podobný objem motoru, stejná kategorie, tedy naked bike. V sedle japonské motorky Judy, za řidítky italského stroje Scoob. Duel je připraven, můžeme se do toho pustit – jste zvědaví, jak to dopadne? Odpověď najdete v testu.

Indian Chieftain

We are defenders of the faith…závěrečný chorál skladby Heavy Duty od Judas Priest zná určitě každý pravověrný headbanger. A právě tahle muzika by se mohla klidně linout z reproduktorů Indianu Chieftain – docela by k němu sedla, protože i on patří k „Obráncům víry“ – víry v těžkotonážní cruisery.

Ecooter E1 a E2R

Scooba asi Greta nebude mít ráda, ale co se dá dělat: myslí si, že na totální nahrazení spalovacích motorů elektrikou je v současnosti ještě brzo. Jistě, už dnes existuje pár elektromotorek, které jsou výkonné, kvalitní atd. Bohužel opravdu jen pár a nejsou zrovna levné. Ovšem jiné je to se skútry – elektroskútřík, vhodný pro městský provoz, si i náš konzervativní šéfredaktor své garáži docela dovede představit.

Polaris Ranger EV

To Janu naopak pojem elektromobilita nijak neuráží a tyhle elektrické hračky testuje ráda. Mezi jejich nesporné výhody patří ekonomická stránka, co se servisu týká a neméně důležitý je i ekologický efekt, co se týká absence emisí. Takže vlastně double ECO. Jak ale v testu obstál elektrický Ranger?

To by tedy byly testy, co tu pro vás máme dál? Krom reportáží z výstav EICMA a Motorcycle Live (Birmingham, U.K.) třeba rozšířený Toolbox, plný tipů na vánoční dárky, v Techmánii vám poradíme, jak správně vybírat přilbu a čím si vylepšit na zimu čtyřkolku, v soutěži pak můžete vyhrát integrální přilbu LS2.

 

Neošidili jsme ani sportovní sekci, kde si krom pravidelných reportáží z MotoGP, MXGP a speedwaye můžete mimo jiné přečíst i exkluzivní rozhovor s pilotem MotoGP Francem Morbidellim nebo o tom, jaké byly letošní Gladiator Games. A díky tomu, že náš redakční kolega Áda Živný závodil společně s Kubou Hronešem a Patrikem Markvartem na letošní Šestidenní v Portugalsku, tak i autentický report z této akce.

 

 

 

 

 

Doufáme, že se vám i poslední letošní vydání Motorbike bude líbit – přejeme hezké čtení!

Motorbike 12/ 2019 vychází ve středu 4.12.2019.

Plná, nijak neomezená verze Motorbike, je k dispozici samozřejmě i v elektronické podobě a to na:

https://www.alza.cz/media/motorbike nebo http://www.floowie.com

Tištěné předplatné je možné objednat přímo zde nebo prostřednictvím e-mailu: send@send.cz. Neuteče vám tak už žádné číslo Motorbike.

Více informací na: http://www.motorbike-czech.cz nebo na https://www.facebook.com/casopismotorbike/.

Najdete nás i na Instagramu – @motorbikemagazin

BMW Motorrad představuje „Big Boxer“, model R 18

BMW Motorrad představuje „Big Boxer“, model R 18

Nejvýkonnější motor BMW s protiběžnými písty všech dob s historickými kořeny a vysokým točivým momentem.

Mnichov. Jízda na motocyklu ve své nejautentičtější podobě: Instinkt vítězící nad myslí, technologie použitá nikoliv z důvodu nutnosti, ale kvůli tomu, aby rozvíjela prostor pro fantazii a silné emoce, spíše než jako prostý záměr a objektivní kalkulace. To bylo motto, které doprovázelo debut motocyklu BMW Motorrad Concept R 18 na květnové přehlídce elegance Concorso d’Eleganza Villa d’Este 2019.

Concept R 18 více než jakýkoliv současný motocykl BMW před ním přenáší podstatu slavných klasických motocyklů BMW Motorrad do moderní doby zejména co se tvarů týče a zároveň je ukázkou toho, jak bude vypadat sériový motocykl, který v budoucnosti rozšíří svět motocyklů BMW Motorrad Heritage: model R 18.

Nejobjemnější dvouválcový motor boxer všech dob.
Srdcem nového BMW R 18 je zcela nově vyvinutý dvouválcový motor „Big Boxer“, který sehrál klíčovou roli nejen v případě dvou prototypů BMW Motorrad – Concept R 18 a Concept R 18 /2 – ale také u na zakázku vyrobených „custom“ motocyklů, jmenovitě „The Departed“ od ZON a „Birdcage“ od Revival Cycles, které vznikly s podporou BMW Motorrad. BMW Motorrad nyní detailně představuje tento nový, velmi osobitý motor.

Nejen svým působivým vzhledem, ale také z technického hlediska nový „Big Boxer“ navazuje na tradiční motory s protiběžnými písty, které byly synonymem motocyklů z Mnichova a Berlína-Spandau po dobu přibližně 70 let – od začátku výroby BMW Motorrad v roce 1923 až do doby příchodu vzduchem/olejem chlazeného nástupce. Šlo o motory s jednoduchou konstrukcí, které byly navrženy pro vysokou spolehlivost a snadnou údržbu. Byly navrženy velmi střízlivě, ale současně poskytovaly značný výkon.

Díky ventilovému rozvodu OHV a samostatným krytům motoru a převodovky se „Big Boxer“ vyznačuje stejnými konstrukčními vlastnostmi jako úplně první motor boxer společnosti BMW Motorrad, jenž měl v té době ventily ovládané z boku. Nejobjemnější dvouválcový motor boxer, jaký kdy byl použit v sériovém motocyklu, má objem spalovacích prostorů 1802 cm3 a je výsledkem vrtání 107,1 mm a zdvihu 100 mm. Jeho výkon dosahuje 67 kW (91 k) při 4750 1/min. Maximální točivý moment 158 Nm nastupuje při 3000 1/min. Více než 150 Nm je k dispozici od 2000 do 4000 1/min. To zaručuje enormní zátah a ve spojení s rozměrným setrvačníkem také příkladně hladkou jízdu. Tu současně doprovází vysoký výkon a točivý moment. Maximální otáčky motoru dosahují 5750 1/min, zatímco volnoběh je nastaven na 950 1/min.

Chlazení vzduchem/olejem, svisle dělený blok motoru a kliková skříň se třemi kluznými ložisky.
Nový „Big Boxer“ je chlazen vzduchem/olejem a má velké žebrované válce, hlavy válců a včetně převodovky a sacího systému váží 110,8 kg. Má svisle dělený hliníkový blok motoru.

Na rozdíl od klasických vzduchem chlazených dvouventilových motorů boxer společnosti BMW Motorrad je klikový hřídel „Big Boxeru“ kovaný z kalené a tvrzené oceli a je uprostřed doplněn třetím hlavním ložiskem. Jeho instalace byla nutným řešením z důvodu velkého objemu spalovacích prostorů a síly, zabraňuje nežádoucím ohybovým vibracím klikového hřídele.

Stejně jako klikový hřídel jsou i obě ojnice vybaveny kluznými ložisky a jsou rovněž vykované z kalené a tvrzené oceli. K nim jsou uchyceny odlévané hliníkové písty se dvěma pístními kroužky a jedním kroužkem na stírání oleje. Kluzná plocha válců je potažena materiálem NiCaSil.

Mazaní a chlazení olejem zajišťuje systém mazání s mokrou klikovou skříní s dvoustupňovým olejovým čerpadlem poháněným řetězem od klikového hřídele.

Klasický ventilový rozvod OHV se dvěma vačkovými hřídeli jako v případě legendárního modelu R5 až R 51/2 v kombinaci s moderní čtyřventilovou technologií a dvojitým zapalováním.
Ačkoliv má nový „Big Boxer“ čtyři ventily na válec, dvojité zapalování, moderní architekturu spalovacích prostorů, vstřikování paliva do sacího potrubí a systém řízení motoru BMS-O, pro co nejvyšší možný točivý moment, optimální spotřebu paliva a emise používá klasický ventilový rozvod OHV. Tedy řešení využívané BMW Motorrad přibližně 70 let. (CO2: 129 g/km; 5,6 l/100 km.)

Při vývoji ventilového rozvodu pro „Big Boxer“ se inženýři BMW Motorrad v souladu s konceptem Heritage nechali inspirovat designem velmi unikátního motoru z historie BMW Motorrad. Jedná se o dvouválcový motor boxer R 5/R 51 (1936–1941) a R 51/2 (1950–1951), přičemž druhý z uvedených byl prvním motocyklem BMW s motorem boxer vyráběným po druhé světové válce. Na rozdíl od jiných typů rozvodu OHV od společnosti BMW Motorrad má tento motor, který je znalci vysoce ceněn, dva vačkové hřídele poháněné klikovým hřídelem prostřednictvím zapouzdřeného řetězu.

Stejně jako u historického modelu, také u „Big Boxeru“ jsou oba vačkové hřídele umístěny vlevo a vpravo nad klikovým hřídelem. Výhodou tohoto „dvouvačkového boxeru“ jsou kratší zdvihátka. To také přispívá ke snížení pohyblivých hmot, minimalizování odchylek a menším lineárním silám. Výsledkem této komplikovanější konstrukce je obecně odolnější ventilový rozvod s preciznějším ovládáním a lepší stabilitou ve vyšších otáčkách.

Rozvod pomocí tyček a manuálně nastavitelné vymezení ventilové vůle pomocí stavěcích šroubů jako v tradičním modelu BMW boxer.
U tradiční konstrukce motoru boxer BMW Motorrad ovládají zdvihátko sacího ventilu dvě tyčky a zdvihátko výfukového ventilu jedna tyčka, přičemž tyčky zdvihátek jsou umístěné v utěsněných trubkách nad válci. Dva sací a výfukové ventily v hlavě válců jsou ovládány dvojicí rolen. Na rozdíl od dnes rozšířené technologie motoru se ventilové vůle nevymezují prostřednictvím hydraulických zdvihátek, ale, jak tomu bylo po celá desetiletí u většiny klasických vzduchem chlazených dvouventilových boxerů BMW, pomocí stavěcího šroubu s jednou pojistnou maticí pro každý ventil. Stejně jako u klasických dvouventilových boxerů je vymezení ventilové vůle (0,2 až 0,3 mm) u „Big Boxeru“ modelu R 18 velmi rychlou záležitostí. Ventily jsou vyrobeny z oceli s průměrem talířku 41,2 mm na straně sání a 35 mm na straně výfuku. Úhel sacího ventilu činí 21 stupňů a výfukového 24 stupňů.

Šestistupňová převodovka se stálým záběrem ozubených kol a jednolamelová samovymezovací antihoppingová suchá spojka.
Stejně jako u většiny motorů boxer BMW Motorrad (s výjimkou vzduchem a vodou chlazených motorů boxer od roku 2012 je točivý moment motoru na převodovku po celá desetiletí přenášen jednolamelovou suchou spojkou. Ta je vůbec poprvé navržena jako samovymezovací antihoppingová spojka, která zabraňuje blokaci zadního kola při rychlém podřazování.

Šestistupňová převodovka se stálým záběrem ozubených kol se nachází v dělené hliníkové skříni a je navržena jako čtyřhřídelová převodovka s převody s šikmým ozubením. Vstupní hřídel s tlumičem kmitů pohání dva hřídele převodovky pomocí párů ozubených kol. Jako volitelná výbava je k dispozici manuálně řazený zpětný chod tvořený vloženým ozubeným kolem.

Otevřený sekundární pohon podle klasického modelu.
Stejně jako u všech motocyklů BMW s motory boxer je točivý moment na zadní kolo modelu R 18 přenášen prostřednictvím spojovacího hřídele. Hnací hřídel a kloubové spojení jsou příkladem fascinující technologie klasických motocyklů, protože jsou poniklované a bez krytí, což se běžně používalo u motocyklů BMW Motorrad až do modelového roku 1955 včetně. Na boku převodovky je použít tzv. tripoidní kloub pro účely kompenzace délky.

Text a foto: TZ

TEST: KTM Freeride E-XC a E-SX

Elektrická  Tsunami

KTM Freeride E-XC a E-SX – pohled ze tří stran

Ve světě i u nás vzbudila tahle motorka ohromnou vlnu polemiky už ve chvíli, kdy se na světlo světa dostalo jejích prvních pár obrázků. Po oficiálním představení a prvních novinářských testech se všude možně tématika elektrického KTM Freeridu skloňovala ve všech pádech a všemi směry. Většinou jsem u podobných debat nevěděla co říct, tak jsem mlčela. Co taky říct k motorce, na které jsem nejela?

Většinou se debata ukončila tím, že je drahá. Jenže, co je to vlastně drahý stroj? Moje definice drahého stroje je ta, že za něco chce výrobce víc peněz než je skutečná hodnota dané věci, což je vždycky hodně individuální záležitost. Tak dlouho mi to vrtalo hlavou, že mi nezbylo nic jiného, než si KTM Freeride E vypůjčit na testování na prodloužený termín a udělat si obrázek sama. Při testování jsem zajela i za trenérem, učitelem jízdy a excelentním motocyklovým jezdcem, Jirkou Heiníkem, ke kterému si chodí pro rady i taková esa jako jsou Libor Podmol nebo Ondra Ježek. A nemohla jsem vynechat ani jednoho z nejpovolanějších, Petra Piláta, který pro KTM elektrického Freerida testuje a zkouší na něm i svoje triky.

 

Moje první svezení bylo hodně emotivní a ta vzpomínka mi vydrží velice dlouho. I když jsem už několikrát v terénu jezdila, elektrický Freeride se nedá přirovnat k žádné jiné motorce, na které jsem zatím jela. Na první pohled je to taková hodná, lehoučká a tichá hračka, tedy dokud s tímhle předpokladem nezatáhnete pořádně za heft. To se kobyla splaší a tep vám vylítne rychleji než při placení nedoplatku za plyn. Jeli jsme s Jirkou Heiníkem vyzkoušet, jak si s elektrikou poradím, a musím uznat, že jsem od první chvíle cítila velký rozdíl. Za prvé – tady se neřadí. Takže odpadá jedna věc, na kterou se musím soustředit při snaze udržet balanc. Zdá se to jednoduché, ale věřte mi, není, aspoň ze začátku, když se učíte dělat co nejmenší kolečka a musíte jet co nejpomaleji. Ale dávkování výkonu je extrémně poddajné a dá se krásně hrát s přidávání a ubíráním, stejně tak jako bleskurychle vystřelit, když zatopíte víc. Další, podle mě nespornou výhodou je, že zde nemáte nožní brzdu. Ta se přesunula na přední levou páčku místo spojky. Hodně to ulehčí začátek, kdy se učíte stát ve stupačkách a hlídáte si balanc a rychlost. Nemusíte přešlapovat a hledat rovnováhu při částečném přenesení váhy z jedné nohy na brzdu. Výkonově E-Freeride naprosto vyhovuje. Podle nastaveného rychlostního stupně (jsou tři) je dáván důraz na výkon a elektrika se přiostřuje. Podle toho, co jsem viděla, nemá elektrický Freeride sebemenší problém zvládnout cokoli, co byste mohli chtít od klasického Freeride. Limitem je vždycky jezdec. Freeride-E je hodně dobře ovladatelný a ulehčuje zvládnutí základů právě tím, že se můžete soustředit na přenášení váhy a jízdu jako takovou. Navíc se vyhnete minimálně několika pádům, způsobených právě špatným řazením či necitlivým zacházením se spojkou. Už takhle je toho hodně, co se člověk musí naučit a zafixovat si. Hlavní výhodu vidím i v tichosti, protože jsem denně jezdila i večer před domem po příjezdové cestě a nikoho jsem nerušila. Baterka vydrží na cca 1,5 hodiny jízdy po šotolině apod., při režimu tři a těžším terénu cca hodinu – na silnici pozor, tam, jakmile na ni budete tlačit, budete rychle bez šťávy. I když se hodina a půl zdá jako chvilka, věřte mi, že budete mít dost. Nabíjení také není problém, nabíječka má možnost volby rychlosti nabíjení a při normálním nabíjení můžete za hoďku zase drandit. Mě osobně doslova tahle motorka nadchla, a i když je pořizovací cena vysoká, z dlouhodobého hlediska to vyrovná její téměř bezúdržbový provoz a míra ulehčení v trénování základních dovedností. Několikrát se mi povedlo s ní žuchnout na zem, ale nic se nestalo mě ani jí a zvednout ji ze země nebyl ani pro mě jako holku problém. Získala jsem v terénu důvěru a hodně motivující jsou také první viditelné výsledky, které se u klasických terénních motorek dostavovaly hodně pomalu.

Jiří Heiník

Nebudu mluvit o tom, jaký bude mít eventuelně přínos v budoucnosti. Protože Pilník na tom skákal backflipa atd. a jiní na něm třeba závodí. Pojďme se věnovat tomu, v čem vidím přínos v souvislosti s tím, čemu se občas věnuju, tedy tím, když budu chtít někoho naučit jezdit na motorce.  Největší předosti vidím ve dvou hlavních oblastech.

 

Za prvé

Když přijde třeba 14ti letý chlapec nebo děvče, který si má dělat první řidičák, a chce se naučit řídit tak, aby ho dostal. Zásadní chyba dnes je, jakým způsobem se učí jezdit v autoškolách. Nemělo by to být tak, že za sebou padesátikilový kluk vozí nějakého stokilového instruktora, který s přilbou a oblečením váží 120 kilo a on se i s ním zoufale potácí na 125tce po ulicích Prahy. V zájmu jeho rodičů by mělo být poslat svoje dítě na uzavřené plochy bez provozu – letiště, parkoviště apod. – a tam se v klidu věnovat základním dovednostem, bez rizik běžného dopravního provozu. Na takovém místě mu dám elektriku se sníženým výkonem a on nebude muset řešit ovládání spojky, řazení a tak dále. Prostě všechno, co ho ze začátku stresuje. Což na Freeridu-E odpadá. Je to v podstatě kolo, které jede samo. To znamená, že se bude moct naučit těm základním věcem – ovládání motorky, brzdění, otáčení apod. Když zvládne řízení, bude motorku ovládat on a nebude ovládat ona jeho. Jakmile všechno zvládne v tom jedničkovém režimu (nejnižší stupeň a nejnižší výkon), tak ho nechám dělat to samé ve dvojkovém režimu a pak přijde na řadu trojkový režim, ten je nejsilnější. Když ovládne motorku v nejsilnějším režimu, což znamená, že ví co s ní chce dělat a motorka ho poslouchá, umí zahnout a zastavit, tak ho posadím na normálního Freerida, který je vlastně na tom samém podvozku s tím samým výkonem a na něm se navíc naučí ovládat spojku a řadit. Mluvím o průměrně nadaném jedinci, který umí jezdit na kole -upozorňuji na to, že musí umět jezdit na kole. To je důležitá věc. Protože dneska se setkávám s tím, že přichází adepti, kteří etapu zvanou kolo přeskočí. Dřív bylo normální, že mládež jezdila na kole a teprve pak přesedlala na motorku. Dneska to bohužel není tak automatické. Je stále častější, že mladíci bez zkušeností s kolem si chtějí rovnou udělat papíry na skútr. Skútr není nic jiného, než kolo s motorem, a když nezvládnou jízdu na kole, jak chtějí jezdit na kole s motorem? Pokud neumím na kole zastavit a netrefím se mezi dva kužely, tak nemůžu žít v domnění, že tohle zvládnu na stroji, který váží o 90 kg víc. Elektrický Freeride je de facto kolo, které jede samo. Takže vycházím z toho, že první krůčky ve vztahu k ovládání motorky by měli bez problému zvládnout na elektrickém Freeridu. Nebavím se o tom, v jaké verzi elektrického Freerida, to je víceméně jedno. Jedná se o to, že je to velice jednoduchý stroj na ovládání a váží v podstatě sto kilo, takže není tak těžké ho zvládnout a jsem přesvědčený o tom, že když to zvládnou, tak zvládnou i normálního Freerida, který má navíc páčku spojky. A že když zvládnou tohle, jsou schopni zvládnout jakoukoli stopětadvacítkovou motorku a postupně jít na větší výkon. Bohužel dnešní běžná praxe je jiná. Když vidím to zoufalství padesátikilového patnáctiletého kluka, který za sebou veze stokilového obra a oba jsou namáčknutí na stopětadvacítkové motorce, tak už to samotné považuju za pokus o sebevraždu obou. O učení základních jízdních dovedností v takovém případě nemůže být řeč. To je ve vztahu k první oblasti.

Za druhé

Ve vztahu k druhé oblasti vidím potenciál v možnosti učení se adeptů, kteří chtějí jezdit v terénu. Opět nemluvím o profesionálním závodníkovi. Pokud přijde nějaký adept, který je opravdu terénem nedotčený, tak na základě zkušeností, které mám, mu nejvíc dává zabrat začátek. To, co je ve vztahu k terénu a enduru zásadní, ale až v další etapě – což je poposunování motorky spojkou. Začátky jsou hodně krušné, protože je toho na člověka hodně – je tam plyn, spojka, brzda … a hlava najednou neví co dřív. Navíc motorka je na nějaké šotolině, písku, hlíně, na povrchu, který jim klouže … těch vjemů je tolik, že je jízda uhrkaná, ucukaná a perou se se vším najednou. U jízdy na elektrickém Freeridu se několik těchto faktorů dá vyeliminovat a samotný postup je víceméně stejný jako u těch patnáctiletých mladíků, které jsem zmiňoval před chvilkou. Teoreticky může přijít 55tiletá dáma, která jezdila na motorce a chce to zkusit v terénu a pokud zvládá řekněme kolo a motorku, dá se na elektrickém Freeridu naučit i terén. V režimu jedničky se může v terénu osmělit a zjistí, že jí šotolina a písek nevadí. Protože je to pro ni jednoduché, soustředí se jenom na pravou ruku a na posouvání v terénu. A když zvládne to základní posunování v terénu, přenášení váhy dopředu, dozadu, doprava doleva, tak se přepne režim na dvojku, na trojku a sama jsi to viděla, že na trojku se i v tom kamení dají jezdit věci, o kterých normální člověk ve vztahu k enduru ani neuvažuje, natož aby je zkoušel, ale jde to. Pokud elektriku zvládnu, umím stát na místě, umím se rozjet proti kopci, umím se rozjet z kopce, umím to ve všech režimech (stačí se podívat na KTM video, co všechno se dá dělat v nejvyšším režimu a není toho málo) a mám pomalu vyhráno. Stačí se podívat na Pilníka, který má nastavenou trojku a na e-Freeridu skáče backflip. Takže si myslím, že pro enduro začátečníka je tu dostatek výkonu a že je schopný s ním jezdit věci, o kterých se mu ani nesnilo. A když tohle všechno zvládneme na elektrickém Freeridu, tak přejdeme k normálnímu Freeridu a k těmhle základním věcem přibyde ještě ovládání spojky. Mám tím na myslí pořád hobíky, lidi, kteří se rozhodli z dneska už životu nebezpečných silnic utéct do relativně bezpečného terénu. Když umíme i klasického Freerida, dá se přejít na 350 nebo 450 a pak můžu skončit na tolik protěžované dvanáctistovce. Chce to ale postupně, ono pokoušet se o něco v terénu hned na dvanáctistovce, která natankovaná váží 250 kg, není zrovna legrace. Za prvé to pak bolí tělo a za druhé i peněženku. Protože i když má na sobě tahle 250ti kilogramová motorka za padesát tisíc ochranný rám, tak stejně když ta váha spadne, je mnohem větší pravděpodobnost, že se něco poškodí… když pominu riziko fyzického úrazu při pádu s takhle těžkým strojem. Ale nejhorší je psychická brzda, protože když člověk vjede s tímhle do terénu, od začátku neřeší, že by se chtěl něco učit, ale bojí se o sebe a o těžkou drahou motorku. Když s elektrickým Freeridem, který má na sobě blastery, praštím napravo nalevo, tak to mu vůbec nevadí. To sis nakonec vyzkoušela sama. Plác ho a nic se neděje, jede se dál.

A konečně – cena

Spousta lidí má jako argument „proti“ vyšší pořizovací cenu. Je fakt, že chtít po rodičích patnáctiletého kluka, který chce řidičák, aby začali tím, že mu za 300 000,- koupí motorku, je nesmysl. Já si myslím, že v tuhle chvíli přichází na řadu směr, kterým se už v tuhle chvíli KTM ve světě ubírá, a to jsou elektro parky. U nás o něm uvažuje nejen pražský Racetool, ale zájem mají i další dealeři. To znamená, že by nebylo nutné si elektrického Freerida přímo koupit, ale byla by možnost si ho půjčit. A ve chvíli, kdy si tu motorku pro toho patnáctiletého kluka na tři dny rodič půjčí a bude ho učit jezdit, nebo si najme instruktora, tak se za tři dny posune tam, kde by byl za tři roky v běžném provozu se stopětadvacítkou. To samé ve vztahu k těm, kteří mají velké enduro. Tam vzhledem k tomu, že mají velké enduro za 500 000,- je investice dalších 300 000,- taky hodně, ale pořád je tam ten první krok, aby toho hlava řešila co nejmíň. Což je díky elektrickému Freeride o hodně jednodušší a tím pádem je i rychlejší posun. A navíc je tu možnost si ji půjčit a naučit se základ, rychle a bez zbytečného stresu a zranění. Pak se dá třeba koupit starší šlapačka a dá se posouvat dál

To si nemyslím, že pak budu chtít starší šlapačku, jakmile jsem jednou zkusila Freeride-E. Ten rozdíl je propastný.

To je další věc, ta úvodní investice je šílená, z pohledu motorkáře, ale ono v dlouhodobém horizontu je to trochu jinak. Ano, můžu si koupit normálního Freerida za 180 000,-, ale když si vezmu u normálního Freerida cenu servisu, benzínu atd., tak v horizontu životnosti baterek u elektriky jsem na tom cenově stejně. Nehledě na to, že v podstatě po cca 150-200 motohodinách, byť udržovaná, je Freeride motorka de facto rozumně neprodejná, tak e-bike je po 200 motohodinách nová motorka a prodejně moc neztrácí. Ta počáteční investice je blbá, ale v dnešní době leasingů to není zas takový problém. A ta hodnota motorky tam pořád zůstává. Když si vezmu ještě další hledisko, tak když se naučím, byť na relativně drahé motorce, dobře jezdit a díky tomu se vyhnu tomu, že budu vážně bourat a budu třeba nedejbože dlouhodobě marodit, tak tam jsou pak ztráty mnohem větší a nejen finanční, ale samozřejmě i zdravotní.

A i o tom E-Freeride je, naučit se dobře jezdit a díky tomu se vyhnout rizikovým situacím nebo je lépe zvládnout. Je to pořád to samé, fyziku a fyziologii neobejdeš. Oboje si tě dřív nebo později najde. Sama jsi o víkendu na MXGP viděla, že rozjížďku vyhrál bývalý mistr světa v bikrosu, to samé Kiara, ta dělala gymnastiku a dneska je v čele ženského světového šampionátu. Takže nejdřív je potřeba se naučit kde je nahoře a kde dole, a pak se dá jít dál. My tady pořád máme představu, že tohle všechno přeskočíme, koupíme si rovnou dvěstěpadesátikilovou dvanáctistovku a ono se to nějak poddá… Nepoddá a hotovo! Jestli chceš být dobrá, musíš začít od začátku, od malých nástrojů a když zvládneš malé, můžeš přejít na velké. Opačně to nefunguje. V tom vidím hlavní přínos elektrického Freeridu – pro naučení mladých nezkušených jezdců a pro ty, kteří chtějí svoje ježdění na silnici rozšířit o offroad. A pokud je počáteční investice 300 000,- a zachrání ti to zdraví, tzn. několik ošklivých pádů s dlouhodobými či vážnými následky a na konci téhle etapy elektriku prodám za 250 000 ,-, tak mi těch 50 000 Kč rozdílu přijde jako investice hodně malá. Navíc se dá trénovat vlastně kdekoli a nikoho nerušíš, protože je Freeride-E téměř nehlučný. Když budu chtít, můžu se na ní naučit přes zimu v garáži a stačí mi na to pneumatika.

 

Petr Pilát

Když mi KTM nabídla možnost testovat elektrického Freerida, neváhal jsem ani minutu. Mám rád vše, co zavání budoucností, a nebráním se zkoušení všeho nového. V roce 2008 jsem měl možnost testovat předprodukční model a říct k němu KTM svoje postřehy. Už tehdy se mi hodně líbil, ale přece jen sériová verze má vychytané i detaily, které bylo třeba doladit. Moc se mi líbí a jsem rád, že továrna neusnula na vavřínech a stále se věnuje vývoji a zlepšování. Co bych k elektrickému Freeridu za sebe řekl? Oproti mé klasické KTM 250, na které jezdím, je to samozřejmě rozdíl. Freeride je menší a zadní kolo je 18ti palcové, na své mám 19ti palcovou. Rám je také nepatrně menší, ale neberu ji jako profesionální motokrosovou zbraň, tou ani být nemá. Je to pro mě spíš taková krásná hračka. Ale hodně příjemně mě překvapila svým výkonem. Upřímně, čekal jsem, že bude mít výkonu míň. Je s ní sranda, moc mě baví. Skáču s ní salta a zkouším všechno možné. Dostal jsem ji, abych zkoušel všechno možné a nemožné a dával vědět, jak jsem spokojený. Za sebe musím říct, že jsem zatím nenašel věc, která by mě na ní neuspokojila. Od původní motorky, na které jsem před lety seděl, je rozdíl obrovský, nedá se to vůbec srovnat. Navíc je mi sympatické, že má obě brzdy ovládané rukou, což je stejné, jako u mé závodní KTM. Je lehoučká, ovladatelná, má skvělý zátah plynu a i se standardním tlumením můžu skákat.

Text: Jiří Heiník, Petr Pilát, Jana Kolací

Foto: Vladislav Novotný, archiv Motorbike

Vyšlo v Motorbike v roce 2015, srpen

TEST: Ducati Scrambler

Malý rváč

Ducati Scrambler

Recept, jak postavit motorku, po které už dopředu všichni šílí, je – zdá se – jednoduchý: přihlédnete k tomu, co je v současné době populární, tedy retro, pro jméno sáhnete do své vlastní historie, obecenstvu přehodíte časem několik „zaručeně pravých“ spy fotografií a celou věc obestřete oparem tajemna… a všichni se dopředu můžou přetrhnout, aby měli tuhle mašinu v garáži. A je vlastně jedno, že se na ní ještě ani nesvezli.

Přesně tohoto receptu využila Ducati u své novinky, Scrambleru. Scrambler má v historii značky své místo dávno, první stroj tohoto jména opustil bránu fabriky už v roce 1962 – tehdy se jednalo o jednoválcovou dvěstěpadesátku. Šlo vlastně o terénní modifikaci silničního modelu Ducati Diana, a zásluhu na jeho vzniku měl Joe Berliner, který značce doporučil vyrobit stroj, který k ní přitáhne především mladé lidi – a který bude úspěšný na americkém trhu, pro který byl Scrambler převážně určen.  Nutno říct, že se záměr podařil, první model se vyráběl ve dvou motorizacích (250 a 350) až do roku 1969, kdy ho nahradil ještě úspěšnější Scrambler 450 (který ale už nebyl určen pro offroad), vyráběný až do roku 1978. Přestože nešlo, ani s přihlédnutím k dané době, o nijak výkonný či revoluční stroj, Scrambler si získal oblibu především díky velmi povedenému rámu a motoru, odpovídajícímu požadavkům kategorie. A samozřejmě i díky perfektní ovladatelnosti.

Dnes je původní Scrambler velmi populárním sběratelským kouskem, takže mnohdy můžete vidět na různých srazech stroje, které jsou v lepším stavu, než když byly nové – Ducati v sedmdesátých letech opravdu nebyla proslulá nějakou výjimečnou přísností při výstupní kontrole kvality svých strojů…

Od ukončení výroby Scrambleru uplynulo necelých 40 let a ejhle, máme ho tu znovu. Ovšem tentokrát samozřejmě s patřičným omlazením, silnějším motorem a s využitím moderních technologií. Model byl poprvé představen vloni v létě při World Ducati Week v italském Misanu a to ve velkém stylu, v rámci plážové Scrambler party (kde jsme ho viděli „naživo“ i my, tedy konkrétně náš redaktor Libor). Širší veřejnost pak měla možnost seznámit se s novinkou na podzimní výstavě Intermot v Kolíně nad Rýnem, a to hned ve čtyřech verzích – Icon, Full Throttle, Urban Enduro a Classic.  A dá se říct, že díky masivní reklamní kampani zastínil Scrambler poněkud další novinky značky… prezentace byla opravdu velkolepá. Scrambler party s názvem „Ducati Scrambler Night“ ostatně proběhla díky společnosti Moto Italia v únoru i u nás a kdo na ní nebyl, mohl si novinku prohlédnout v rámci výstavy Motocykl.

Musím přiznat, že i my, ač cyničtí a otrlí novináři, jsme této masáži podlehli a byli velmi zvědaví, jaká tahle motorka bude v reálu a zda se jí podaří navázat na úspěšnost svého předchůdce. Jednoduše řečeno, zda jde o marketingovou bublinu, nebo o mašinu, na kterou budeme dlouho vzpomínat a která se zařadí do našeho Top Ten 2015.

Nic pro čahouny

Už podle prvních zveřejněných fotografií bylo jasné, že Scrambler nebude žádným mastodontem, ba naopak – tohle opravdu není motorka pro ty, kteří měří nad 190 cm. Jistě, svezou se na ní, uveze je, ale pokud kolem vás přerostlý jedinec na téhle motorce projede, neubráníte se dojmu, že Berouskovi uprchl z cirkusu medvěd a cestou někde ukradl moped. Ostatně, i dnes (tak, jako v případě prvního Scrambleru) jde značce především o oslovení mladší generace a hezčí části lidstva a těmto dvěma kategoriím jsou přizpůsobeny rozměry stroje. Tímhle způsobem je potřeba k novince přistupovat a zároveň i s vědomím, že Ducati neměla v úmyslu postavit stroj, který bude oplývat veškerými dostupnými moderními technickými fajnovkami – ne, jedná se o jednoduchou motorku, vycházející z myšlenky původního Scrambleru. Ovšem pozor, jak značka uvádí, nejde o žádné retro, ba ani o klasiku. I když tedy dost dobře nechápu proč…ale to je nakonec jedno, neboť „Co do jména, i pod jiným jménem bude růže vonět stejně“, jak praví klasik.

Srdcem Scrambleru není žádný nový agregát, jde o starý, známý, vzduchem chlazený dvouválec o objemu 803ccm, který dřív bušil v hrudi Monsteru 796. A který ovšem přišel oproti Monsteru o pár koníků, takže scrambleří stádo čítá „jen“ 75 ořů. To „jen“ berte opravdu v uvozovkách, protože na 170 kg suché hmotnosti to zas tak málo není. A vzhledem k této kategorii už vůbec ne. Motor je samozřejmě krmen vstřikováním, z moderních vymožeností zde najdeme například ještě vypínatelný systém ABS, kotoučové brzdy (vepředu s radiálními třmeny), osvětlení LED, přístrojový LCD panel, přední USD vidlici, zadní nastavitelný centrální tlumič, pod sedlem USB zásuvku, třícestný katalyzátor a dvě lambda sondy a…a to je vlastně všechno. Upřímně řečeno, nic víc ke stylu Scrambler ani nepotřebujete.

Co se týká vzhledu, jedná se jako vždy o ryze subjektivní záležitost, i když zrovna u tohoto stroje jde víceméně o striktní líbí/nelíbí, než že by měl člověk pocit, že by to chtělo něco trochu jiného. Prostě kdo má tenhle styl rád, bude nadšený, kdo klasiku nemusí, nechá ho Scrambler logicky chladným – a to ve všech nabízených variantách.

Za sebe mohu říct, že mě tahle novinka nadchla, paradoxně asi nejvíc v základní verzi, tedy Icon. Nějak ji nemám co vytknout, od předního světlometu přes minimalistický budík až po excentricky řešený zadní blatníček, včetně na odiv vystaveného motoru. No, možná bych i u Iconu uvítal kola s dráty, přeci jen jsou stylovější…ale pravdou je, že mohu v tom případě sáhnout po modelu Classic. Takže vzhledu dávám za jedna.

Řidítka proklatě vysoko

Řidítka jsou první věcí, která vás překvapí. Tedy spíš celkový posaz, kdy vám připadá, že se pod vámi motorka tak trochu ztrácí. Nejde o nic nepříjemného, spíš o nezvyk. Druhým překvapením je motor. Tedy pro ty, kteří jsou zvyklí na jemný chod japonských čtyřválců, případně charakteristiku některých současných učesaných dvouhrnků. Zde přítomný dvouválec je totiž všechno, jen ne poslušný maminčin mazánek. V nízkých otáčkách sebou znepokojeně škube a nástup výkonu, pokud motor vytočíte, je pak docela – vzhledem k objemu – razantní. Tedy spíš nástup krouťáku. Osobně tuhle neurvalost neberu jako chybu, ale jako vlastnost, navíc vlastnost, pro kterou máme Ducati rádi (zvlášť v dnešním světě, kdy za vás stroje málem rozhodují, co si máte dát k obědu). Díky tomu ovšem nemám pocit, že by byl Scrambler motorkou doslova pro každého. Tenhle dvouválec prostě musíte mít rádi a přijít mu na chuť, nebo z něj budete nešťastní a v jednom kuse budete skuhrat, že „je to ucukaný“. Na druhou stranu převodovka je až „neitalsky“ jemná a naprosto přesná.

Už z jízdní pozice a sedla je jasné, že tohle není stroj na zdolávání nějakých sáhodlouhých etap a pokud bych s ním měl jet třeba do Dolomit, buď bych si cestu naplánoval na víc dní, nebo ho tam odvezl v dodávce. Ovšem nepochybuji, že pak bych si na něm horské průsmyky užil až až. Ovšem nejsem v Itálii, takže při testování využívám jeho předností hlavně ve městě, kde je jako ryba ve vodě. Proplést se kolonami aut není žádný stres, spíš zábava, a díky úzké stavbě, ovladatelnosti a agilitě motoru je jen málo strojů, kteří by mu dokázali v tomhle ohledu konkurovat. Scrambler vás totiž doslova ponouká, abyste se vešli do té sebemenší skuliny mezi auty nebo abyste najeli na obrubník a pak z něj skočili, hravost je jeho druhé jméno. Trochu tedy ztrácí na rozbitých komunikacích díky tvrdšímu tlumení, ale není to o tom, že byste si překousli jazyk – jen je potřeba počítat s poněkud prudší reakcí. Ale i to k téhle kategorii patří. Jinak mu není co vytknout, i zatáčky na okreskách za městem zvládá hodně slušně, ba dalo by se říct vzhledem k použitým pneumatikám výborně (moc jsem k nim zpočátku důvěru neměl a bral jsem je jako kompromis mezi pneumatikami silničními a do terénu). Brzdy spolupracují taky dobře, přestože se nejedná o žádné jedovky se skusem pitbulla a ABS také není co vytknout, reaguje adekvátně k dané situaci.

Ještě se ale vrátím ke gumám. Výrobce stroj osadil pneumatikami Pirelli MT 60 RS, vepředu je stodesítka, vzadu stoosmdesátka. Protože jde o pneu s hrubším vzorkem (a samozřejmě i proto, že původní Scramblery byly víceméně offroadovými stroji), chtěl jsem zkusit, jak si novinka povede v terénu. No, jak to říct…asi jsem čekal víc. Polní cesta? Bez problému. Lesní? Taky. Ovšem v okamžiku, kdy potřebujete zdolat nějakou výraznou terénní nerovnost nebo se dostanete na hrubou šotolinu, začne Scrambler ztrácet plusové body. Přední kolo si dělá víceméně co chce, zadní prokluzuje a prudší reakce motoru na přidání plynu vám mimo asfalt moc jistoty taky nedodá. Jistě, zkušený motokrosař nebo endurista by v terénu určitě dokázal víc než já, offroadový nešika, ale ten se asi pří výběru stroje poohlédne po něčem jiném, že. Nutno ale dodat, že značka nikde neuvádí, že by šlo o terénní stroj a taky od osmnáctipalcového předního kola nemůžete chtít zázraky, takže spíš šlo z mé strany jen o pokus. Pokus, který mě přesvědčil o tom, že sám bych na Scramblera implantoval čistě silniční pneu…a offroadu se vyhnul.

Při zpáteční cestě z testu si potvrzuji, že Scrambler opravdu není na dlouhé výlety, po několika hodinách v sedle mě docela bolí zadek. Ale opět – nejde přece o cestovní stroj a nic jiného jsem nemohl čekat…

Povedlo se nebo ne?

Na začátku testu jsem si položil otázku, zda jde v případě Scrambleru o marketingovou bublinu nebo o stroj, který bych si dokázal představit ve své garáži. Jistě, co se týká marketingu, musím Ducati jen zatleskat – značce se povedlo, i za využití masivního merchandisingu, vytvořit víceméně samostatnou a hlavně chtěnou kategorii. Můžete mít tričko Scrambler, rukavice, brýle, klíčenku, hodinky…na co si vzpomenete. A tahle možnost příslušnosti ke značce či modelu se prostě počítá, i když samozřejmě spousta pokrytců nad tím veřejně ohrne nos…a pak si tajně to tričko poběží koupit.

Pokud bych měl Scrambler posuzovat z čistě praktického hlediska, ani tady není důvod k nespokojenosti – jestliže budu tedy myslet na to, že jde o hodně specifickou motorku. Nemohu ho brát jako potenciálního všeuměla, protože univerzální fakt není a ani být nemá. Nemůžu ho ani porovnávat s něčím jiným, protože, ač se zpočátku čekalo, že půjde o konkurenci loňskému fenoménu BMW NineT, každý z těchto dvou strojů je někde úplně jinde. Nejen technikou, ale i cenou.

Ale abych to nějak uzavřel:

Scrambler je mašina pro ty, kteří vědí, co chtějí. Těžko si ji koupí někdo, kdo nemá jasno, jestli by mu vyhovoval víc naked bike, supersport či třeba cestovní enduro, nebo zda mu bude víc sedět dvouválec nebo čtyřválec. Tady je potřeba opravdu, když to řeknu nadneseně, poslouchat „hlas srdce“ a zamilovat se na první pohled…a to nejen do vzhledu, ale i do charakteru téhle motorky. Jistě, je spousta biků rychlejších, pohodlnějších, univerzálnějších…ale na druhou stranu, málokterý z nich je tak výjimečný, jako právě Ducati Scrambler.

Motor

Vzduchem chlazený dvouventilový dvouválec do L známe už z modelu Monster 796. Přestože pro potřeby Scrambleru pár koníků ubylo (pár je v tomto případě 11 kousků), není to na závadu – Scrambler je trochu jinde než Monster a pochybuji o tom, že by si u něj někdo stěžoval „že je slabej na plíce“.

Kdepak, legrace s ním užijete mrak…ovšem chce to se přizpůsobit charakteru použitého motoru.

Mimochodem, servisní interval na rozvody (což je strašák všech, kteří o Ducati uvažují a ještě se v problematice úplně nevyznají) je hezkých 12 000 km. Takže žádný problém.

Brzdy, tlumení

O brzdy se postarala – jak je u Ducati obvyklé – značka Brembo. A postarala se dobře, vepředu je sice jen jeden kotouč o průměru 330mm, do něj se ale zakusují radiální čtyřpístky. Takže pohoda. Zadní brzda má kotouč 245mm a dvoupístek, vše podporuje vypínatelný systém ABS.

Přední vidlice Kayaba je sice USD, ale nenastavitelná. Někomu se může zdát tvrdší, mně osobně vyhovovala a přijde mi, že se ke stylu motorky hodí. Asi od chuligána nechci vlastnosti cestovního houpacího koně…zadní, excentricky umístěný tlumič téže značky je nastavitelný.

Čtyřka

Ducati Scrambler se vyrábí ve čtyřech modifikacích. Základ je pro všechny modely stejný, liší se především v designových detailech a lakování. První (a nejlevnější) variantou je tedy model Icon. Dále je zde Full Throttle, který se liší od ostatních modelů především zdvojenou koncovkou výfuku Termignoni – ale má oproti Iconu i jiné, flattrackové sedlo, nízká hliníková řidítka, minimalistický přední blatník a jiný je i blatník zadní. Dalším ze čtveřice je Classic, který je osazen narozdíl od prvních dvou modelů koly s drátěným výpletem, retro sedlem a většími hliníkovými blatníky. Řadu uzavírá Urban Enduro. I Urban Enduro má kola s drátěným výpletem (stejných rozměrů, tedy 18 palců vepředu, 17 palců vzadu), ovšem jinak se asi nejvíc vzhledem přibližuje původním scramblerům – přední blatník je umístěn vysoko nad kolem, světlomet obdržel ochrannou mřížku, řidítka mají hrazdu a sedlo je žebrované.

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací

Vyšlo v Motorbike v roce 2015, červenec