TEST: Moto Morini Corsaro 1200

TEST: Moto Morini Corsaro 1200

Vynecháš nedělní mši

Implantace dvouválcového véčka s objemem dvanáct set kubických centimetrů do trubkového rámu Corsara byl před deseti lety doslova vizionářský počin. Dnes se k tomuto objemu dopracovali prakticky všichni dvouválcoví konkurenti v objemové třídě.  Jak už příznačné jméno napovídá, vznikl ojedinělý motocykl s výbušným agregátem Bialbero CorsaCorta a specifickým jízdním projevem, vyžadujícím zkušené ruce. Pokud podlehneš jeho poněkud neurvalé nátuře, sázím na to, že vynecháš hned několik nedělních mší.

První Corsara vyjela z továrny založené Alfonsem Morinim v Boloni přesně před deseti lety a přes několik výrobních výpadků jejich produkce pokračuje v malých sériích dodnes. Recept na atraktivního naháče zněl tehdy, stejně jako dnes, poměrně elementárně. Trubkový rám od Verlicchi, charakteristická maska se dvěma světly, dva trombóny pod sedlem, masívní litá kyvka a hlavně velkoobjemový Pan motor. Podčtvercový dvouválec s jednodílným karterem, zvyšujícím tuhost celku, a s válci s vloženými nicasilovými vložkami od Franca Lambertiniho zaujal snad každého motocyklového fandu nejen svou čistou stavbou bez rušivých hadic chlazení, ale především výkonovými parametry. Ty generují dva písty s více jak deseticentimetrovým (!) průměrem, do spalovacích prostor proudí směs sacími trychtýři o průměru pětapadesát milimetrů. Sériově montovaná antihoppingová spojka a chladič oleje zůstaly upřeny jen základnímu modelu Avio s nižším výkonem. Naopak vyšperkovaná Veloce se chlubila černě lakovaným motorem a rámem, resp. karbonovými koncovkami Termignoni. Není bez zajímavosti, že různě výkonné verze identického motoru poháněly nejen retrem šmrnclý model 91/2, ale kupříkladu také Sport, Scrambler a cestovní enduro Grandpasso. Při prohlídce továrny jsme byli upozorněni, že složením každé, výrazně krátkozdvihové pohonné jednotky jsou pověřeny pouze ženské ruce. Důvod? Jemné ručky jsou prý na rozdíl od chlapských lopat přesnější a pečlivější. Souhlasím, jen jsem nevěděl, že i ve fabrice…

„Po Monsterech jsme chtěli vyzkoušet s bráchou něco jiného. Jasno jsme měli ve volbě biku výlučně s vidlicovým dvouválcem. Nápad vyzkoušet Corsaro se zrodil snadno. V Itálii byly k mání hezké kousky s málo kilometry a kvůli finančním problémům firmy i za dobré peníze,“ vysvětluje pořízení motocyklů Roman. A po třech letech své volby rozhodně nelitují. „První kilometry se nesly ve znamení respektu přesto, že už máme něco naježděno,“ shodují se Roman s Patrikem. „Silnými stránkami jsou ovladatelnost a agresivní motor, který má překvapivě pěkně vyhlazenou křivku výkonu. Na rozdíl od litrového Monsteru jde ale o poznání větší buchar, který už při polovičním plynu urve ruce. Dva tisíce otáček mu nedělají problém a od tří tisíc tě začne tlačit do vyvýšené zadní části sedla, jejíž sklon naopak vůbec neocení spolujezdec. Hlavně na výjezdu ze zatáčky musí člověk opatrně tahat za heft. Prdel ti ujede jako nic, takovou má i dole sílu.“  Přestože Corsaro disponuje stavitelným tlumením, přední vidlice Marzocchi i zadní centrál od Sachsu jsou v továrním setupu příliš měkké: „Zadek dotahujeme hodně na fest a ještě by to sneslo, protože když zatáhneš na výjezdu, motorka se pod přívalem síly trochu zavlní a rámem to rozhodně není. Předek s pěticentimetrovým průměrem kluzáků už si naklikáš dle potřeby. Na okruhu se s Corsarem dá jet solidně rychle, bude tě ale limitovat vyšší stavba a už zmíněná výbušnost motoru, kterou na výjezdu z vinglu nekrotí žádná kontrola trakce. Taky hmotnost není úplně na úrovni dnešních, často jen svlečených superbiků. Brzdy Brembo jsou pro běžný ježdění víc než dostačující, na okruhu začnou po delší době ale trochu vadnout. Nutno říct, že používáme sériové desky, které nezmizí nijak rychle a běžnou kapalinu. Štítek nabízí ochranu tak do sto padesáti, maximum zaznamenané přístrojovkou mám 257 km/h,“ dodává Patrik s tím, že před deseti lety displej, který ukazoval časy na kolo, zařazený kvalt, venkovní teplotu, mluví několika jazyky a mimo dalšího umí inverzní zobrazení, rozhodně nebyl obvyklou záležitostí. „Při zapnutí klíčku tě pozdraví znak Morini, tj. zamává křídly orlice, no a pak už stačí jednou zmáčknout tlačítko automatického startéru.“

Jako v životě, i tady hlavně s ohledem na spotřebu platí něco za něco: „Když se chceš svízt, řekne si minimálně o osm litrů. V Dolomitech při dostizích s Němci a cílovou páskou v sedlech pass vzal klidně dvanáct na sto. Počítej s tím, že přitom ti zadní guma, v mém případě Rosso II, podá ruku ani ne po třech tisícovkách kilometrů. Corsaro používá vzadu klasickou 180-tku a doporučuju ji i kvůli ovladatelnosti zachovat. Řetězovka se rozloučila po deseti tisících, ale často si užívám wheelie, což je pro tohoto tahouna hračka.“ Slabé stránky techniky? „V první řadě musíš mít správný typ baterie a v perfektním stavu. Jakmile nedáš startéru požadovaný proud, netočí s klikou dostatečně rychle a motor špatně chytá. Perfektní kondice aku je nutná i kvůli alternátoru, dobíjí tak na hranici požadovaných hodnot. V sérii je montován KN filtr, který stačí vyčistit roztokem k tomu určeným. Žárovky H11 svítí průměrně, tlumený světlo vyzařuje jeden světlomet, teprve při dálkových se přidává druhý. Olej jedině 10W60 plná syntetika, nic jiného nemá smysl, pak může prokluzovat spojka. A hlavně, tahle motorka je stran servisu hrozně dobře rozebíratelná, když to moc nepřeženeme, tak za tři hodiny ji máme komplet rozhozenou a potřebuješ na to pár klíčů obvyklých velikostí. Vůle se vymezují pomocí hydroštelů a hrníčkových zdvihátek, tedy klasická konstrukce známá z aut, stejně jako rozvod řetězem. Díly sháníme na e-bay hlavně v Itálii a dostupnost je díky obnovené výrobě poměrně bezproblémová.“

Nabídky aftermarketu jsou omezené, ale něco se přece jen najde: „V první řadě výfuky. Originálně tvarované koncovky dodal Termignoni, ale váha je strašlivá. Takže doporučíme výměnu za laděné, které uberou z hmotnosti stroje dle odhadu minimálně šest kilogramů. Kat je před zadním kolem, a pokud ho tam necháš a vyhodíš jen koncovky, stříkačka si s tím poradí,“ shodují se bratři a přimlouvají se za montáž tlumiče řízení: „Corsaro jde na zadek v klidu i na dvojku a s ohledem na sílu motoru rozkmitne sériová řídítka od Accossata během mžiku. Serepetičky jako jiné blinkry nebo páčky už jsou na vkusu každého soudruha.“

Už zmíněná linearita motoru z něj dělá slušně použitelnou věc pro plynulou jízdu, ale ve městě se i kvůli delším převodům moc rád pohybovat nebudeš: „Padesátka se dá v poho udržovat na dvojku, jen se nevyhneš častému používání tuhé spojky přesto, že vystavuje za pomoci hydrauliky. Netřeba dodávat, že na semaforech ujedeš veškeré plechové konfekci o parník.“

Corsaro vzbudí zvědavost snad každého petrolheada. Nabídku svezení jsem samozřejmě nemohl odmítnout. Motor má fakt koule. Urve ti spodek těla při každém víc jak polovičním otočení heftu a dělá to bez sebemenšího zaváhání. Ohromně endorfinová záležitost. Musím říct, že při rychlé jízdě vše funguje jak má, na výjezdu otočit heftem nadoraz ještě v náklonu si dovolí asi jen profi střelec. Přesto jsem se díky zavlnění na výjezdu nemohl zbavit dojmu, že hlavně zadní jednotka trpí podtlumením. Pak vykazovala motorka pod plynem tendenci vykroužit širší oblouk, než jsem měl původně v úmyslu. Žádná o tom, že rychlá jízda vyžaduje pevnou ruku, jinak ovládne on tebe. Tím mě Corsaro okouzlilo stejně jako velký Streetfigher od Ducati. Na rozdíl od steroidy dopovaného sprintera ze stejného města ale Bialbero generuje sílu robustního chasníka, který bez váhání hodí na ponk stokilovou kovadlinu.

 

Pavel „Pajinex“ Suk

Foto: Jana Kolací

Vyšlo v Motorbike v roce 2015, leden-únor

 

TEST: Bratrovražedný souboj

Kawasaki Ninja 250SL vs Kawasaki Z250SL

 Nějakou tu malorážku má ve své nabídce snad každá větší značka. Psát o tom, že jde o logickou věc, která vám zajistí budoucí potenciální kupce strojů vyšších kubatur, by bylo nošením dříví do lesa, to je snad každému jasné. Ovšem je potřeba přijít s motorkou, která mlaďase zaujme a bude bavit…v opačném případě ho totiž odesíláte přímo do náruče konkurence.

Kawasaki Ninja 250SL

Kawasaki si potřebu výchovy motorkářského potěru evidentně uvědomuje velmi dobře a tak vloni představila v Miláně hned dvě novinky s nižším objemem. Vlastně, pokud bychom počítali i Z300, tak dokonce tři. My se ale dnes budeme věnovat dvěstěpadesátkám, které jsme měli možnost vyzkoušet na okruhu ve Vysokém Mýtě: před námi stojí naked bike Z250SL a kapotovaná Ninja 250SL.

Vysoké Mýto je pro malé motorky ideální, jedna zatáčka za druhou, krátké rovinky – s litrem se tady moc nevyblbnete, ale s dvaapůlou dosytosti.

Kawasaki Z250SL

Stejná technika, jiná filozofie

Někdo má rád holky, někdo vdolky a tak je nad slunce jasné, že pokud už máte vymyšlenou a vyrobenou techniku, budete se jí snažit, s minimálními změnami, nacpat do co nejvíce modelů. Ani Kawasaki není výjimkou a tak jsou oba výše zmíněné modely technicky prakticky totožné. Oba pohání kapalinou chlazený jednoválec o objemu 249ccm, s výkonem 20,6kW (27,6HP) a točivým momentem 22,6Nm. Stejný je i rám, brzdy, rozměry pneumatik, objem nádrže, tlumení…rozdíly jsou v podstatě jen v hmotnosti, výšce sedla a řidítkách. Je těch rozdílů málo? Ale kdepak, tady je nejdůležitější, jestli se vám víc líbí sportovní motorky nebo jejich naked sestry. O nic jiného nejde, takže se Kawa zaměřila hlavně na vzhled.

Nutno říct, že si výrobce s oběma modely vyhrál. Paradoxně víc s naháčem, u kterého byste na první pohled nehádali pouhý čtvrtlitr objemu. Nejmenší „Zed“ ctí tradice téhle modelové řady, tvar kapot, plynule navazujících na přísně lomenou nádrž, je ostrý jak žiletka, přední maska se tváří dostatečně agresivně, příhradový rám vypadá sportovně a zadek motorky ční vyzývavě k nebi. Taky přístrojovka je racingově strohá, ale najdete na ní přehledně všechny důležité údaje. Snad jen škoda, že nemá ukazatel zařazené rychlosti, začátečníci by ho jistě uvítali a v době, kdy má tuhle vychytávku kdejaká čínská motorka, mě její absence u Kawasaki dost udivuje.

Ninja, ač by mělo jít o sportovnější náčiní, už nižší kubatuře odpovídá zřetelněji. Nechci říct, že by byla odfláklá, to jistě ne, ale pokud postavíte tyhle dvě motorky vedle sebe, Zed jasně vede. Z Ninji máte mnohem víc dojem, že je určena jen pro teenagery, kdežto u nahé verze si v sedle nepřipadáte nepatřičně i když máte pubertu dávno (a několikrát) za sebou. Zed prostě vypadá dospěleji.

Jak jedou?

Chtělo by se říct, že stejně, nakonec, jak bylo řečeno, technika je identická, ale to není tak docela pravda. A opět z mého pohledu vyhrává Zed. Tady je totiž posez jako na klasickém streetfighteru a díky širším řidítkům mi připadá obratnější. Ninja by, aby splňovala předpoklady sportovní motorky, musela mít sportovnější i jízdní pozici…což ale bohužel nemá, sedíte na ní vlastně téměř stejně jako na Zedovi, žádná hlava vystrčená dopředu, nohy taky nemáte víc zalomené…

Nicméně pokud se vrátím k technice, té není moc co vytknout. Motor je naladěný velmi dobře, hned od volnoběhu dostáváte dostatek výkonu bez nějakých výkonových děr, tohle se Kawasaki povedlo. Nutností je samozřejmě, jako u všech nízkoobjemových strojů, vzít od začátku pořádně za plyn.

Brzdám se také nedá nic vyčítat, pokud teprve jezdit začínáte, mohli byste možná zauvažovat o doplňkovém ABS, ovšem i bez něj jsou brzdy čitelné a nezáludné.

Tlumení odpovídá kategorii a v rámci možností pracuje dobře. Přední vidlice se samozřejmě nastavit nedá, zadní centrál má pět poloh předpětí pružiny a tahle dvojka koresponduje plně jak s krátkým rozvorem, tak osazenými pneumatikami. Což znamená co? No jasně, super ovladatelnost v technických pasážích nebo ve městě, k čemuž přispívá i nízká hmotnost 148kg (resp. 151kg u Ninji. Pokud přidáte ABS, jsou to dvě kila navíc).

Proč tuhle a ne tu druhou?

Odpovědět, proč Zeda, je snadné – protože jde o motorku, která si na nic nehraje a která, když ji pořídíte svému potomkovi, bude bavit i vás. A nebudete si na ní připadat jak vopice na brusu.

S Ninjou už je to horší, tváří se sice sportovně, ovšem jen do té doby, než si na ní sednete. Jistě, funguje stejně dobře jako Zed, do zatáček se skládá perfektně, vyblbnete se na ní…ale nějak to není úplně ono. Tedy spíš takhle – kdyby malý Zed neexistoval, je Ninja pro –náctileté výbornou volbou.

Takhle ale bohužel zůstává trochu ve stínu svého nahého bratra.

Motor, převodovka

V obou motorkách najdeme identický kapalinou chlazený jednoválec o objemu 249ccm.  Také hodnoty výkonu (20,6kW) a točivého momentu (22,6Nm) jsou stejné.  Motor má plynulou křivku výkonu, což v praxi znamená, že zde nedochází k žádnému poklesu v celém spektru otáček, přestože samozřejmě nejvíc legrace zažijete kolem 8 000 ot./min. Vibrace? Nepodstatné. Převodovka je šestirychlostní a „japonsky“ přesná.

Brzdy, tlumení

Hledat zde nějaký poslední hi-tech výkřik v kategorii brzd je hloupost, ale zdejší brzdová soustava i tak funguje velmi dobře. Vepředu se o bezpečné zastavení stará dvoupístek a kotouč s průměrem 290mm, vzadu je také dvoupístek, ovšem s menším kotoučem – 220mm. Jako příplatková výbava je nabízen systém ABS, což vás bude stát o deset tisíc Kč víc.

Tlumení je také jednoduché, leč funkční. Přední teleskopická vidlice s průměrem 37mm stavitelná není, zadní Uni-Trak má pětipolohové seřízení předpětí pružiny.

Rám, kola

Protože u málorážek záleží na každém kilogramu, je příhradový rám typu Tube diamond jistě správnou volbou. Lehká jsou i kola, obouvající pneumatiky o rozměrech 100/80-17 (přední) a 130/70-17 (zadní), které samozřejmě přispívají k lepší mrštnosti motorky.

 

Text a foto: Ivan „Scoob“ Bezděk

Vyšlo v Mototrbike v listopadu 2015.