Vlk samotář

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací, autor

Sedám do hluboko vykrojenýho sedla a při pohledu přes řidítka mě okamžitě napadá zásadní věc – jestli do něčeho vrazím a půjdu z motorky ven po čumáku, nemám šanci se mezi parohy řidítek nacpat… a že násilná kalibrace mých pracně vypěstovaných tukových zásob bude asi dost bolet.

Jo, tohle je první věc, která na Highballu zaujme – řidítka stylu ape hanger. Vysoký, ostře lomený, mohutný a do široka roztažený. Až si říkám, jestli mám vůbec tak dlouhý ruce. S takhle velkoryse řešenými řidítky ovšem koresponduje i zbytek motorky, Highball není žádný mrňous, celkově měří bezmála dvaapůl metru (rozvor 1647 mm) a suchou hmotnost má tři metráky. Naštěstí má ale nízko sedlo, takže ani subtilnější jezdci nejsou odsouzeni k smutnýmu fňukání, že na tohle můžou leda tak závistivě koukat. A že je na co se dívat, tahle „Viktorka“ jakoby připlula ze sedmdesátých let minulýho století – spartánský (nicméně pohodlný) jednosedlo, ráfky s drátěným výpletem, miniaturní blatník předního kola, obří světlomet, sekundární převod ozubeným řemenem, dvojice dlouhatánských koncovek výfuků… jen chromem se tu na rozdíl od let dávno minulých šetřilo, což ovšem není vůbec na škodu a naopak tak Highball mezi konkurencí ještě víc vynikne. A jako u každého customu je tu brán zřetel na detaily, moc hezká je nádrž s prolisy nebo třeba zadní LED lampa.

Zvedám stroj z bočního stojanu, jde to překvapivě lehce a opatrně vycouvávám mezi ostatními motorkami. Ta opatrnost je namístě, ani ne tak kvůli hmotnosti (Highball nemá tendenci se okamžitě kácet), jako spíš kvůli zmíněný dýlce, nerad bych do něčeho nacouval. Tady vidím jednu chybku, Highball není vzadu za co vzít, ba ani oblíbený pásek přes sedlo nemá, o nějakých madlech či úchytech ani nemluvě – pokud ho potřebujete vytáhnout odněkud pozadu, je fakt lepší si na něj sednou a odťapat to, než zápolit s ním pouze za pomoci řidítek.

Obhlížím ovladače, jestli tu není nějaká anomálie, která by mě mohla později vyděsit, ale kdepak, všechno je standardní a na svým místě. Teda až na spínačku, která se schovává na levý straně mezi válci motoru.

Vlk na lovu

Otáčím klíčkem, ozve se tichý zabzučení čerpadla (jasně, na karbce zapomeňte, tady je stříkačka), počkám, až proběhne barevná hudba na budíku, zmáčknu tlačítko startéru a motor ochotně naskočí. Teda, naskočí není úplně odpovídající termín, ozve se řev medvěda, kterýho právě nešikovný turista probudil šlápnutím na tlapu. No a samozřejmě se celá mašina zatřese, aby bylo poznat, že jí pohání mohutný véčko. Zmáčknu spojku (kupodivu na ní dosáhnu), řadím za jedna… ne, skutečně nemůžu říct, že bych si nebyl jistý, jestli tam rychlost fakt je, řazení provází dostatečný zvukový efekt, aby ho zaslechl i chronický hlušec jako jsem já a rozjíždím se. Pokud máte zařazenou jedničku, při přidání plynu se ozve kovový klapnutí, to samý, pokud prudce uberete. Nejde o nic zásadního, co by vám mohlo rozhodit psychiku a nevím, jestli je to obvyklý jev nebo jen specialita testovanýho kousku – pravdou je, že na jiných Victory jsem se s tím nesetkal.

Jak se dalo čekat, díky větvím místo řidítek je můj odjezd vším možným, jen ne elegantním, nejistě kvrdlám předním kolem, holt už jsem dlouho na ničem podobným nejel. Dělám tedy z nouze cnost a jak se tak courám, studuju budík. Ano, správně, je tu jen jeden a víc ani není potřeba – analogový rychloměr (s možností přepínání mezi kilometry a mílemi) má v sobě digitální displej, který vám sdělí nejen aktuální otáčky motoru nebo ujeté kilometry, ale i kolik je hodin a hlavně jaký že máte zrovna zařazený rychlostní stupeň. Přístroj vypadá hezky, ovšem jen do tý doby, než se setmí… věneček modrých led diod po jeho obvodu mi trochu evokuje produkci čínských výrobců. Ale to je věc vkusu.

Studia bylo dost, kopu dvojku, trojku… a s tím na město vystačím. Motor Victory Freedom má síly na rozdávání, no bodejť by neměl, 1740 ccm objemu je znát a přestože koníků zde není nijak nepřehledný stádo (97 HP), kroutící moment už budí úctu – 153 Nm. A to už ve třech tisících otáčkách za minutu, čili obava z toho, že budete muset neustále řadit, je naprosto mimo mísu. Charakter hnací jednotky má daleko do uhlazenosti asijský produkce, kdepak, tohle je hrubián se vším všudy. Ovšem hrubián předvídatelný, takže není nutný se mít neustále na pozoru a hlídat každý sebemenší pootočení plynový rukojeti, dávkování výkonu je plynulý.

Začínám si zvykat na netradiční ergonomii, je to dáno samozřejmě i tím, že stupačky sice jsou dost vepředu, ale zase ne tak, abych po nich nejistě šátral (díky jejich pozici je možný měnit polohu nohou, což oceníte při delších přesunech). Ba dokonce mi už přestávají vadit ruce v úrovni uší, kvůli kterým se připadám trochu jako vopičák a ani bych se nedivil, kdyby mi někdo nabídl banán… Jistě, na nějakou zběsilou rychlost můžete díky jízdní pozici zapomenout, tachometr má sice stupnici optimisticky ukončenou číslovkou 200, ovšem už při 150 kilometrech za hodinu mám pocit, že ještě trochu přidám a z motorky odlétnu jak chmýří z pampelišky. Evidentně tedy vítězí odvaha motoru nad mou odvahou – zatímco on ty dvě kila, hádám, dokáže, já je fakt nedám.

Ale jak bylo mnohokrát řečeno, tenhle typ motorek o rychlosti není a počítám, že na startovních roštech motodromů jich moc neuvidíme.

Jedna věc je ale jezdit rychle a rovně, druhá je obratnost v zatáčkách. Moc si od toho díky stavbě a la jezevčík neslibuju, ale tady Highball překvapí, dá se s ním jet poměrně svižně. Svižně tedy znamená v tomhle případě samozřejmě na limit stupaček, které – jak je u customů zvykem – se potkají s asfaltem značně brzy. Ovšem je třeba uznat, že motorka se nijak nekroutí, netopoří, prostě chová se civilizovaně a po čase vám ani nepřijde, že by měly být řidítka jinak (mimochodem, dají se vcelku jednoduše sklopit směrem k řidiči, stačí mít v kapse desítku imbus a dostáváte se do jinýho levelu). Na týhle obratnosti mají svůj podíl rozměry pneu, výrobce naštěstí odolal módní vlně „čím širší, tím lepší“ a tak má přední guma rozměr 130/90 – 16, zadní 150/80 – 16.

Tlumení, resp. jeho nastavení, vám moc času nezabere – zadní, dovedně ukrytý tlumič má seřiditelný předpětí, přední konvenční vidle nemá seřiditelnýho nic. To se ale dalo čekat, u kategorie custom, chopper či cruiser málokdy najdete prostor pro nějaký štelování. A v případě Victory Highball je to vlastně i zbytečný, zadek tlumí v pohodě už při základním nastavení a předek v podstatě taky. Tedy až do okamžiku prudkýho brzdění, kdy se vidle dost potápí – ale opět, s tímhle se dá žít a jde jen o zvyk.

Tím jsme se dostali k brzdám. Trochu překvapivě je na předním kole jen jeden kotouč, o průměru 300 mm. Za páku brzdy je potřeba vzít razantněji, ovšem s vědomím, že zde není ABS a je docela vhodný si občas pomoci i zadní brzdou (opět kotouč 300 mm, narozdíl od čtyřpístkovýho předku je vzadu dvoupístek). Podobně jako u nejbližšího konkurenta, tedy značky Harley – Davidson, není zadní brzda jen kvůli splnění homologačních podmínek, ale skutečně funguje. Zkoušel jsem zadek zablokovat – nereaguje nijak hystericky, tedy se nemusíte obávat, že trochu víc přišlápnete a štosne se vám kolo. Nicméně bloknout se samozřejmě dá, sympatický je, že i pak Highball klouže po silnici v danným směru a nijak pod vámi netancuje. Bavíme se tedy o suchým povrchu, na mokru je zákonitě zapotřebí větší opatrnosti.

Konkurence?

Je jasný, že největším konkurentem je pro Victory Harley – Davidson. I u něj najdeme V – twin s vysokým objemem, pohon ozubeným řemenem atd. atd. Ovšem přestože obě značky mají podobnou filozofii (alespoň co se týká designu), každá je přeci jen trochu jinde. A tím teď nemyslím fakt, že HD má ve stavbě customů přeci jen mnohem delší tradici, i když s tím právě ona souvisí. Potenciální zákazník nebude dle mýho názoru volit striktně podle výkonových parametrů, podle maximální rychlosti, spotřeby (která se během testu dostala na cca 7 litrů na sto kilometrů) či použitých technických fines (Highball má například hydraulický vymezování ventilových vůlí) – bude volit podle toho, jak se na stroji cítí, jak je pro něj pohodlný (a to Highball je, poněkud překvapivě mě po celodenním ježdění nic nebolelo) a právě mezi onou tradicí a určitou exkluzivitou, kterou značka Victory poskytuje. V tomhle segmentu motocyklů je totiž exkluzivita velice důležitým faktorem, často zastiňujícím všechno ostatní… a za tu budoucí majitel Victory Highball jistě rád zaplatí.

Motor

Vzduchem chlazený V – twin o objemu 1740 ccm s výkonem téměř sto koní a točivým momentem 153 Nm – už ve třech tisících otáčkách za minutu. Křivka výkonu je plynulá, žádný styl „nic – nic – prosmyknutí zadního kola – výlet do kopřiv u silnice“. Převodovka o sobě dává akusticky vědět, nicméně je přesná a na falešný neutrály se tu nehraje.

Brzdy

Vepředu čtyřpístek a kotouč 300 mm, vzadu dvoupístek a kotouč stejný velikosti. Za přední brzdu se musí vzít trochu víc, vidlice se při brzdění sice trochu potápí, ale nekroutí. Zadek sekunduje víc než dobře a zrovna u Hihgballu bych doporučoval zapomenout na klišé „zadní brzdu nepoužívat“, ba naopak, přeci jen jde o mašinu s hmotností nad tři metráky. ABS? Kdepak, to tady není, takže se musíte spolehnout jen na svůj um. Což ke kategorii custom plně patří.

Přístroje a ovladače

Spínačku hledejte na levý straně mašiny, mezi válci motoru. Ovládací prvky blinkrů, světel, klaksonu atd. jsou standardní. Přístrojovku tvoří jeden jediný budík, snad jediná věc, která je na Highball opatřena chromem. Rychloměr je analogový (s možností přepínání mezi kilometry a mílemi – o zvolených jednotkách informuje modrá kontrolka), pod jeho stupnicí najdete základní kontrolky, zbytek informací poskytne digitální displej – můžete volit mezi údajem o otáčkách motoru nebo tripmasterem, dozvíte se kolik je hodin a jaký jste právě kopli kvalt. Za tmy září po obvodu přístroje modré LEDky… někomu se to líbit bude, někomu ne.

Vyšlo v Motorbike 7/2013