Motorky a všechno
co k nim patří!

Prosincové číslo od 5/12 v prodeji!

Více informací o aktuálním vydání zde.

více

TEST: BMW C 650 GT vs Suzuki Burgman 650 Executive

Béčko nebo Céčko?

Text: Miroslav Kalous

Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk

Pamatuji si, když přišel na svět první Suzuki Burgman 400. Bylo to něco nevídaného, dát skútru takovou motorizaci. Kategorie maxiskútrů začala tou dobou krystalizovat.

SMB_0215

Suzuki se na svého koně nevykašlala, Burgman (Béčko) si dneska můžete koupit s motorem 650ccm a nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že se stal ikonou svojí kategorie.

A proti tomuhle Mistru světa v těžké váze jsme letos nasadili vyzyvatele z Bavor, který se mu pokusí sebrat mistrovský pás. Borec ve východním rohu nastupuje s váhou 277 kilogramů ve výbavě Executive, vyzyvatel v západním rohu je 261 kilo těžký BMW C 650 GT (Céčko).

Už design obou skútrů naznačuje jejich charakter. Céčko je vysoké, strohé a jeho stavba má v sobě něco až endurově/motardově (sic!!!) lehkého. Ostatně i pozice pilota něčím připomíná enduro a trojúhelník plošin, řídítek a sedla si vás naohýbá do posezu pro aktivní řízení. Bezděčně našpicujete uši, rozšíří se vám zornice, nahrbíte se dopředu a v utažených zatáčkách vám cuká noha, která by už už chtěla vytrčit do zatáčky.

Tím větší rozdíl proti relaxované poloze na Béčku, zcela v souladu s jeho oblostí. Nasednete, oční víčka se vám spustí na půl žerdi (…né, neusnete nudou!) a svaly se uvolní.

SMB_0021

Výhled na svět filtrují v obou případech elektricky nastavitelné plexištíty. Remíza je i v případě nastavovacích páček, zamykacích kastlíků se zásuvkou, nebo možnosti zatopit si v rukojetích a pod sedly (upečete sebe i spolujezdce). Plošiny na nohy dávají možnost vystřídat všechny polohy skútří kámasútry a prostor na kolena je shodně ničím neomezovaný. Střední tunely dovolují opřít si kotníky, což nečekaně pomáhá ke komunikaci s motorkou při svižnější jízdě.

Céčko má palubku s analogovou rychlostí a spoustou informací psaných písmem malým jako dodatky ve smlouvě od lichváře. Tím pádem je třeba čárkový otáčkoměr během jízdy skoro nesledovatelný (…ostatně k čemu taky na skútru….). Tlačítkem můžete přepínat informace na displeji – tripy, spotřebu okamžitou, průměrnou, průměrnou rychlost a dokonce nechybí ani stopky pro extra pomalé jezdce (kalendář!).

Burgoš to pojal s elegancí limuzín a dává k lepšímu analogovou rychlost i otáčky, plus displej vprostřed. Oproti Céčku neukazuje den v týdnu, zato má indikátor úsporné jízdy. Přehlednost je skvělá a i při letmém pohledu hned víte, na čem zrovna jste.

Tlačítka a ovladače jsou bez připomínek – funguje to dobře. Estét se otřepe při pohledu na naroubované ovládání vyhřívání u Béčka, s buranem (můj případ) to neotřese.

Tak už zmáčkni ten START!

Céčko překvapí hned po nahození motoru. Bohužel nepříjemně. Zvuk dvouválce je zkrátka podivný a i když si opakujete mantru „je to normální a 100% to najede haldy kilometrů“, máte pocit, že je to rozbitý. Nejsem žádná cimprlína, ale hluky motoru – respektive jeho hlasitost – jsou při jízdě docela otrava a vysvobodí vás až aerodynamický šum nad 110km/hod. Kazí mi to dojem luxusu, který bych u těhle strojů očekával.

BMW deklaruje přesně jednu kopu koní (60). Motor sílu má a dokáže motku nakopnout podle očekávání. Nervuje větší prodleva mezi zápěstím a zadním kolem. Pomůže přidávat prudčeji, ale chce to hlavně zvyk. Možná tohle je tajemství spotřeby přes pět a půl litrů…

Béčko drží styl limuzíny i chodem motoru. Slyšíte, že běží a to je tak všechno. Jeho motor má mít o pět koní míň než Céčko, ale v praxi rozdíl nepoznáte. Paradoxně se projevuje jako vyspělejší agregát – jak co se kultury běhu týče, tak třeba i spotřeby (pod pět).

Burgoš má navíc vychytávku v podobě tlačítka POWER. Jeho stiskem se aktivuje Power mode, což znamená, že spojka a variátor pouští motor do vyšších otáček než normálně a máte k dispozici lepší švuňk. Projeví se to i sportovně prudší brzdnou reakcí motoru. Ztratí se tím relax klouzavého letu, ale je fajn mít volbu mezi pohodlím a sílou. Kdyby stejnou věc mělo BMW (v jeho případě přepnout na komfort), dělalo by lepší dojem.

SMB_0006

Burgman dává navíc do hry možnost přepnutí na manuální řazení tlačítky (7 stupňů), což ve spojení s Power módem vyrábí spoustu zážitků od skútru neočekávaných.

Shrnu to: síly mají oba dost i pro předjíždění nebo vyplavení frťana adrenalinu v každé zatáčce. Béčko ukázalo maximálku okolo 170 a Céčku málem nestačil tachometr do 180. A o kolik že smíte překročit 130km/h, aby vám vzali papíry? Stačí to, že jo?

Do zatáček se vrhá Báwo vybavené sportovně tuhým podvozkem ochotně a jeho vysokou stavbu je třeba řádně naklonit. Opět se vám v mozku rozsvítí kontrolka „Motard?“ a budete si to zatraceně užívat. Asi to skútr okoukal od svýho sportovního bráchy a odkoukal to skutečně dobře.

Co vás pak nutně překvapí je to, že Burgman i přes svoje komfortní zaměření dokáže držet svižné tempo a nebýt toho, že přední vidlice se na velikých nerovnostech dostává na dorazy (představte si třeba hodně zanedbaný železniční přejezd, nebo propadlý kanál), nedá se podvozku vytknout absolutně nic.

Brzdy mají oba soupeři odpovídající, okusované v rytmu ABS, na přední brzdu se musí u Burgmana víc zatlačit.

Když vyklopíte Céčku stojan, automaticky se aktivuje parkovací brzda zadního kola. To je zajímavé a nemám na to vyhraněný názor – počet případů, kdy mi to hodně vadilo, byl +/- stejný, jako situací, kdy mi to přišlo hodně užitečné.

Burgman má ruční brzdu aktivovanou táhlem u levého stehna jezdce s kontrolkou na přístrojovce.

Jízda ukáže dobrou práci kapotáží i štítů, a jelikož jsme měli tu čest vyzkoušet ochranu posádky i v průtrži mračen, můžu potvrdit, že skútry s větrem odcloní i déšť cca od rychlosti 60km/h.

SMB_0039

K ochrannému plexi se přidružuje další silná stránka Béčka, kterou jsou zrcátka. Dozadu koukáte podhledem pod rukama (narcisti si omrknou tricepsy, jestli už je ta posilovna vidět), obraz se netřese a máte slušný přehled. Aby toho nebylo málo, tvar zrcátek funguje jako aerodynamický štít a chrání vaše ruce. Tady se přemýšlelo! Navíc lze zrcátka pomocí elektriky sklopit tlačítkem na řídítku, když jde do úzkých (doslova).

Zrcátka na Céčku jsou smutní hrdinové, jelikož se klepou a jejich tvar jde proti potřebám jezdce – v širší části vidíte svoje drsný a neskutečně namakaný ramena (jak kdo) a na provoz za vámi zbývá úzká špička. Často jsem radši místo kouknutí do zrcátka otočil hlavu.

Kdo je rodinný typ, je v líbánkách, nebo má trvalé bydliště v ulici Pod pantoflí, ten občas vyveze svou drahou třetinu na výlet. Na sedle si holka bude lebedit na B i C, Burgoš jí nabídne navíc opěrku zad a jeho sedlo je tak dlouhé, že by se vešel mezi nás i manželský poradce.

Báwo kontruje pěknou festovní ohrádkou madel s připravenými montážními otvory na topcase.

Pod sedlem Suzuki najdete dost prostoru na dvě integrály nebo spousty životních nezbytností, BMW má podobně velký kufr, bohužel do jeho dna zasahuje podběh kola a to byl asi důvod, proč se dvě integrály nevešly ani s použitím pokročilého umění tetris chvatů.

Integrované osvětlení kufrů je v této kategorii standard, takže pokud byste vzali na výlet i psa, může si pod sedlem číst.

Po dojetí do cíle můžete oba stroje mrsknout na hlavní stojan (chce to mít buď svaly, nebo znát ty správné čáry) a doplnit benzín. BMW se tankuje na středovém tunelu bez problémů a pojme 16 litrů, Burgman má víčko od 15l nádrže vzadu vlevo a pokud máte motorku na bočním stojanu, není to zrovna ideálně přístupné.

A tím je boj u konce

Burgman není etalonem třídy pro nic a za nic. Nabízí komfort jako máloco jiného v jedné stopě, dovedu si ho představit v roli cestovního stroje na libovolně dlouhou cestu i jako denní dojížděcí křesílko. Spolujezdce naučí milovat jízdu na motorce, pilotovi ukáže, že hranice mezi skútrem a „opravdickou motorkou“ (…ajaj, takový klišé…) je téměř smazaná.

BMW jsem možná špatně pochopil, možná jsem od něj čekal víc toho „Gran Tourismo“.

Asi bych si ho koupil, pokud bych jezdil ostřeji a spíš kratší trasy – třeba ze satelitu do centra (není to náhodou loviště bráchy C 600 Sport?), kde bych chtěl mít dost výkonu i pro dálniční přivaděče oproti městským 125-250-300ccm, pokud bych měl zvláštní vztah ke značce a (hlavně) pokud bych neřešil její cenu.

Titul šampióna se stěhovat nebude.

Burgman zkrátka zůstává tím, kam ostatní teprve míří.

Epilog aneb Dancing In The Rain

Tenhle maxiskútr je nějakej zakletej, kdykoli jsme na něj hupsli za slunečnýho počasí, spustila se aplikace „Pršení do půl hodiny“.

No co už, na počasí nikdo ovladač nemá, tak oblíkáme gumáky a voskujeme botky – čistě ze zvyku, protože dokud tahle mašinka jede, masívní předek dokáže odhodit vítr i s vodou a na posádku dopadnou čtyři kapky dohromady. No pecka! Po týhle zkušenosti nepromoky letí do kouta.

Z vejletů se vracíme příjemně překvapení, zhýčkaní a hlavně suší. Všechno má svůj konec a tak musíme dneska skútr vrátit do redakce, kde pod plachtou čeká starej věrnej Kentus. Ptám se ženy, jestli pojede do Vrbovky se mnou a ta se nedá dlouho přemlouvat i přes lehkej deštík za oknem. Koneckonců víme, že na týhle strojovně nás to nedostane.
SMB_0103

Ze setrvačnosti nacákám na boty impregnaci – to kdyby náhodou sprchlo cestou zpátky, kdy povalíme bez toho obřího plexi a opatrovnicky rozložitý náruče kapoty. Venku otřeme sedlo a pak už jen cestou sledujeme závody kapek na dýlku jednoho plexi. Po pár kilometrech i ten slabej deštík přestává a na dálnici najíždíme za sucha. Paráda. Nasadit cestovních 140+ a mrskáme směr Prágl.

Suchá pohoda trvá přesně do okamžiku přejetí horizontu. Za ním se ukáže stěna z deště a viditelnost klesá na tři-čtyři auta před námi. Nezodpovědně držím rychlost… hlavně kvůli tomu nebýt durch, protože v týhle rychlosti na nás nepadne kapka. Není to nejlepší způsob cestování, ale jde to. Jde to přesně do sjezdu z dálnice. Tam už čeká vysmátá dvojitá trefa v podobě kolony aut a pravý letní bouřky s přívalákem. Jedeme na docela tělnatým skútru, což nedává šance se drát mezi autama dopředu a musíme zastavit.

Jak klesá rychlost, tak přímou úměrou stoupá váha našeho oblečení. Déšť je na nás asi pěkně nasranej a vychutnává si nás z obou stran, buší do helem, tlačí vodu pórama našich hadrů s deklarovaným vodním sloupcem ze Země až na Mars. Prší zleva, zprava, kolmo zboku, odrazem od asfaltu… Z aut nás lidi častujou výrazy soucitu, nebo šklebem pro naprostý jelita, který se můžou vydat v tomhle počasí na motorce. Virbl ohlašující zlatý hřeb večera obstaraly kroupy a nastupují hlavní protagonisté – blesky tak blízko, že neřekneme ani jedn…(…advacet). Čekají nás asi elektrizující zážitky na týhle planině, kde naše dvě šišky jsou nejvyšší a nejvodivější (předpokládám) body.

Suneme se za rachotu hromu a naše oblečení je prostě „do nítě“. Každý šlápnutí na zem znamená přepumpovat studenou vodu z bazénku v botě ven.

Abych viděl alespoň obrysy, musím si pootevřít plexi, čehož si hned všímá déšť a schválně prší tak, že mi kapky cákají o hranu helmy rovnou do očí…..rezignuju na zrak a přemýšlím, jakej další smysl mi pomůže v orientaci. Chuť asi ne, hmat si nechám jako záložní variantu, sluch je schovanej za vycpávkou helmy a čich akorát tak větří průser…. Spokojuju se tedy se zbytkem zraku, zaklapávám a otírám si plexi. Výhled je jak z krasohledu.

Se štěstím přistáváme u redakce. Bunda mi ukazuje další důvod, proč ji mít v oblibě – totiž schopnost nachytat plnej rukáv vody a tu pak – svojí vodotěsností – nepustit ven. V tuhle chvíli je to stejně fuk – litr sem, litr tam, litr na zem, litr do bot…

Vypadáme asi dost uboze, pročež dostáváme od Scooba s Janou na cestu dom alespoň suchý rukavice, odmítáme čaj nebo sušící pokusy, protože se užuž vidíme doma v pohostinnosti teplý postele. Šup, mokrou plachtu z Kentusky, mokrý lidi na ní a třináct koní nás nese na západ.

SMB_0200

Normálně s takovým výkonem na dálnici začne řidič trpět depresí, a pokud má ještě navigátora za sebou, stává se nejslabším článkem potravního řetězce, ale když vám z deště hrábne, zalomíte plyn a z pohledu vody nemáte co ztratit, dá se rázem proplouvat mezi autama, u kterejch to ani stěrače neberou a tak jedou míň než odhazovanou vodou chlazenej motor našeho bajku.

Bouřka samozřejmě čekala tam, kde jsme ji opustili, a párkrát si nás vyfotila s bleskem, přivalila přívalák, jenže už stejně nebylo, co by mohla promočit.

Večer jsem zapsal: Milý deníčku, a tak se stalo, že jsem na Kentusovi ve dvou lidech na dálnici předjel mnoho osobních aut… situace dřív představitelná jenom v horečce, nebo působením koňský dávky LSD.

Obzvlášť pozdravujeme toho pána, kterýho jsme předjížděli v kopci, oba aerodynamicky zalehnutí a kterej se fakt upřímně řehtal skrz okýnko.

Vyšlo v Motorbike 7/2013

Produkce/ asistent

Tel.: +420 608 774 475
asistent@motorbike-czech.cz

Obchod / marketing/ inzerce

Jana Kolací
Tel.: +420 724 986 502
jana@motorbike-czech.cz

Adresa redakce:

X Ray Media, s.r.o.
Na Lysinách 40
Praha 4
147 00
Tel.: +420 608 774 475
asistent@motorbike-czech.cz