Motorbike 3/2020

Motorbike 3/2020

Březen, za kamna vlezem, říká lidová pranostika. Pro spoustu motorkářů to ale neplatí a stejně tak ani pro nás – právě vychází Motorbike 3/2020, při jehož tvorbě jsme rozhodně za kamny zalezlí nebyli. Naopak, na H-D jsme se projeli v okolí španělské Malagy, na Triumphu zas po Maroku, byli jsme se podívat na předsezónní testy MotoGP a WSBK…prostě jsme se pořádně otáčeli, aby se vám i březnový Motorbike líbil!

 

 

Testy

Harley-Davidson Fat Bob a Street Bob

Značka Harley-Davidson je dnes skloňována především v souvislosti s její novinkou v oblasti  elektřinou poháněných strojů, modelem LiveWire. Můžeme polemizovat, zda jde v případě H-D LiveWire o krok správným směrem, můžeme pochvalně kývat hlavou nebo naopak nespokojeně krčit nos, jedno je však jisté: to, že se v nabídce Harley-Davidson objevila elektromotorka, vůbec neznamená, že by výrobce tradičního „amerického železa“ na toto železo zanevřel. O tom, že Harley své rodinné stříbro nezanedbává, svědčí například i akce Harley-Davidson Triple S Event, která proběhla začátkem tohoto roku v okolí španělské Malagy a které jsme měli možnost (jako jediný český časopis), se zúčastnit.

 

Triumph Tiger 900 GT a Rally Pro MY 2020

Před pár dny jsme si v Maroku proklepli nový Triumph Tiger 900, který je nový opravdu do posledního šroubku a aby toho snad nebylo málo, továrna do placu hází hned pět jeho verzí. Nám se pod ruce dostaly modely GT Pro a Rally Pro a berte jed na to, že na nás udělaly velký dojem.

 

Honda CB650R vs. Yamaha MT-07 vs. CFMOTO 650NK

Co rozhoduje při koupi šestkového naháče? Na to se dá korektně odpovědět, když si ujasníme, kdo a proč si jí kupuje. Především je u všech zmíněných strojů možná úprava výkonu pro kategorii řidičáků A do 18 let, což může být příjemnou výhodou při přechodu na neomezené áčko v jednadvaceti letech, kdy motorka zůstává a mění se jen výkon, čímž nedojde ke zbytečnému trápení a počátečním přehmatům s absolutní novotou.

V praxi jde o nejbezpečnější posun z teenagerského ježdění do světa dospělých motorek. Takže cílová skupina je mládež, začátečníci a v neposlední řadě taky všichni ostatní, kteří netouží po adrenalinových shotech a honění se s litry na provařených přírodních dromech.

 

Ducati Monster 1200 S vs. Suzuki Katana

V tomhle srovnáváku jde v přeneseném smyslu slova o motorky čtyři, vezmeme-li v úvahu, že Suzuki Katana je z velké části postavená na komponentech velkého naháče GSX-S 1000, který zdědil mimořádně povedenou konstrukci motoru z GSX-R 1000, teda jeho modelové řady ,vyráběné mezi roky 2005 až 2008. Nemluvě o tom, že designem a koncepcí nová Katana navazuje na hyperúspěšnou motorku, sériově vyráběnou od roku 1981 až do poslední verze v roce 2000, která vyjela z linky v podobě limitované GSX 1100 SY Katana Final Edition. Takže jde vlastně o takovou moto – matrjošku s mnoha vrstvami, z nichž každá těží z nějaké ikony samotné značky Suzuki. Proti tomu Ducati Monster 1200 S je potomkem dynastie, dominující na evropském trhu sedmadvacet let, jejíž řady tvoří přes čtyřicet různých verzí ve všech možných kubaturách. Zkrátka souboj dvou aristokratů, hrdých a osobitých strojů – možná vám některý z nich padnul do oka a my se vám pokusíme popsat, jak nám padly do ruky.

 

 

Superbiky 2020

Aprilia RSV4 RR/Factory, BMW S 1000 RR/M paket, Ducati Panigale V4/S/R, Honda CBR 1000 RR-R Fireblade/SP, Kawasaki Ninja ZX-10R/RR/S.E., Suzuki GSX-R 1000/R, Yamaha YZF-R1/M

Kategorie superbike je v motocyklovém světě jednoznačně leaderem. Tedy ne co se týká prodejnosti, ale vývoje. Dalo by se říct, že jde o spojení současných možností vědy, nejmodernějších, revolučních materiálů a geniálních řešení inženýrů z celého světa. To, co se dnes v této kategorii objeví, bude za pět nebo deset let nejspíš používat v levnějším provedení i naháč střední třídy. Pro příklady nemusíme chodit daleko, vzpomeňme z posledních let třeba na kontrolu trakce, tlumič řízení či quickshifter.

My si pro vás přichystali představení sedmi zástupců této kategorie. Nejde o tzv. „jízdní“ test, spíš o srovnání toho, co nám konkrétní stroj umí nabídnout, v čem je lepší oproti konkurenci a v čem za ní naopak pokulhává.

 

To by tedy byly testy. Ale nevěnovali jsme se jen jim, v aktuálním Motorbike najdete i reportáže ze sportu, například z předsezónních testů MotoGP a WSBK, závodník Ján Zaťko pro vás připravil report z Africa Eco Race, detailně jsme se věnovali i nadcházející sezóně v MXGP. Vyzkoušeli jsme i kurs „Intenzivní trénink“ v pražském Pitlandu a vyzpovídali jezdce extrémního endura Billyho Bolta a instruktorku motoškoly Mirku Lisou.

Co ještě? Samozřejmě redakční testy výstroje, toolbox, aktuality, soutěže (tentokrát hned dvě, o integrální přilbu LS2 a o sadu pneu Dunlop dle vlastního výběr) a spousta dalšího. Jako vždy doufáme, že se vám i aktuální Motorbike bude hezky číst!

Motorbike 3/ 2020 vychází ve středu 4.3.2020.

Plná, nijak neomezená verze Motorbike, je k dispozici samozřejmě i v elektronické podobě a to na:

https://www.alza.cz/media/motorbike nebo http://www.floowie.com

Tištěné předplatné je možné objednat přímo zde nebo prostřednictvím e-mailu: send@send.cz. Neuteče vám tak už žádné číslo Motorbike.

Více informací na: http://www.motorbike-czech.cz nebo na https://www.facebook.com/casopismotorbike/.

Najdete nás i na Instagramu – @motorbikemagazin

TEST: Harley-Davidson Street Glide Special MY2015

Cesta za duhou

Vyzkoušet si jakýkoliv stroj značky Harley –Davidson je pro mě vždycky radost. No, tedy spíš většinou, abych byl přesný. Ovšem napsat potom test už taková radost není – tady se totiž nemůžete držet striktně jen technických údajů, tady je to hlavně o emocích.

No, a to je právě ten problém. Kdo na Harleyi nikdy nejel, těžko to pochopí (a nařkne ubohého pisálka z podjatosti) a pro toho, kdo H-D důvěrně zná, bude test nošením dříví do lesa. K tomu si ještě přičtěte na jedné straně averzi k lehce agresivnímu marketingu, který značku provází, a na straně druhé někdy až nekritický obdiv fanoušků a dojde vám, že ať už napíšete, co chcete, ať se budete snažit být co neobjektivnější (a že je to u tak osobní věci, jako je motorka, hodně těžké), vždycky se najde někdo, kdo s vámi nebude souhlasit a prohlásí o vás, že jste blbec, který by měl testovat možná dětský tříkolky. A to fakt jen možná. Ale co se dá dělat, riskneme to a jde se na věc: před námi stojí Harley Davidson Street Glide Special.

Pokud byste si postavili hlavu a přes výše řečené chtěli posuzovat konkrétně tento model jen dle technických dat, nevyjde z toho zrovna nejlíp.  Objem motoru? Tady není problém, obří Twin Cam 103 je opravdu obří, 1690 ccm není zrovna málo, ba naopak. Točivý moment? Taky solidní hodnota, 138 Nm. Ovšem výkon už tak ohromující není, před 87 koníky se nikdo strachy nerozklepe. Zvlášť když tito koníci musí pohnout s pohotovostní hmotností 372 kg. Nojo, ale to je právě ono – tohle nejsou stroje určené pro každého, nejsou pro ty, kteří pečlivě váží poměr hmotnost/výkon. Asi nikdo si nekoupí Harleje proto, aby s ním závodil (a když už jo, tak sáhne po jiném modelu, než je zrovna Street Glide Special). Tohle je stroj určený pro cestování, ovšem v americkém stylu, tedy pohoda, žádná křeč, žádné stíhání naked biků či dokonce supersportů.  Tady chceme pohodlí, ba nebál bych se říct luxus, a toho Street Glide Special nabízí víc než dost. Nejde jen o sedlo, proti kterému jakékoliv jiné vypadá jako chudý příbuzný, nejde o plotny místo stupaček, nejde dokonce ani jen o mohutnou přední kapotu a dvojici bočních kufrů – jde o tohle všechno dohromady.  Rád bych věřil, že nikoho ani nenapadne, že by se jednalo o něco jiného než tourer, takže je asi zbytečné hodnotit, jestli se dá naklopit v zatáčkách jako Panigale, jestli na cílovce předjede eR jedničku nebo za kolik s ním dáte Masarykův okruh v Brně. Ale zkušenost je jiná – divili byste se, z jakého pohledu kolikrát lidi motorky hodnotí…

Ale zpět ke stroji. Protože cílem jsou dálky, je zde vše podřízeno maximálnímu pohodlí. Tedy hlavně pohodlí řidiče, spolujezdec na tom už tak růžově není, ale k tomu se ještě dostaneme.

Sedlo je dostatečně nízko i pro menší jezdce, pokud se ovšem nezaleknou oné hmotnosti – coby ne zrovna urostlý junák mohu potvrdit, že obava před kilogramy je zde zbytečná, motorku zvládne i ten, pro koho není fitness centrum druhým domovem. Pravda, manipulace na místě není žádná hitparáda, rozhodně se neotočíte na úzké okresce napoprvé a taky při šíbování s mašinou v garáži si nebudete furiantsky pískat, ale zvládnout se to dá. Veškeré ovladače jsou po ruce, nic nikde nehledáte, a pokud jste zvyklí na H-D systém ovládání blinkrů (každá strana má svůj ovladač), nic vás nepřekvapí.

Jako většina současných Harleyů je i Street Glide Special vybavena „chytrou krabičkou“, takže klíč potřebujete jen tehdy, pokud chcete zamknout řízení nebo kufry, případně otevřít nádrž. Pro probuzení systémů stačí otočit přepínačem na nádrži do správné polohy, přepnout „chcípací“ spínač a zmáčknout startčudl. Nemusíte se obávat, že byste si snad nevšimli, jestli už mašina vrčí. Vrčí a pořádně, přeslechnout byste jí možná mohli jen tehdy, pokud by vedle vás zrovna startoval Jumbojet. Ale i tehdy byste si nemohli nevšimnout vibrací, které volnoběh Twin Camu provázejí a které jsou charakteristické téměř pro všechny stroje této značky. Harlej pod vámi prostě ožije a dává to setsakra najevo.

Tam za tou duhou, za modrou horou a snad ještě dál

Předchozí větu jsem si vypůjčil ze známého muzikálu Divotvorný hrnec proto, že dle mého názoru právě o tomhle tahle „Glajda“ je – o nekonečné jízdě kamsi daleko, bez zřetelného cíle. Cestovat na Street Glide Special je totiž všechno, jen ne stresující. Kopnete tam přes kolíbkovou řadičku jedničku (jojo, pořád je to slyšet a asi vždycky bude, patří to k věci), pouštíte spojku a koráb pod vámi se dává do pohybu. Mimochodem, ona spojka (samozřejmě hydraulická) prošla inovací, takže vám při jejím ovládání už nenaběhne biceps jak naštvanýmu Hulkovi.  Inovace se týká ale i dalších částí stroje, například motor má nový, větší airbox a novou vačku, vylepšovalo se i na tlumení, na brzdách a dalším. Nebudu teď tvrdit, že jde o něco diametrálně jiného, než je starší model, každopádně jsou ale tyhle změny jednoznačně přínosem.

Ohromná porce točivého momentu je znát v každé situaci, stačí trochu razantněji otočit plynovou rukojetí a motorka vyrazí jak raketa.  Nicméně nejde o nic nečitelného, co by vás muselo strašit, navíc pokud byste to přeťápli, můžete se směle spolehnout na brzdy. Ty jsou navzájem propojené (systém Reflex), takže ať už mačkáte přední páčku, nebo šlapete na pedál zadní brzdy, brzdný účinek se rozloží ideálně na obě kola, navíc zde nechybí ABS (což u tak těžkého stroje není rozhodně na závadu).

Co se týká tlumení, Street Glide Special 2015 dostala novou přední vidlici Stiffer a kvůli lepší ovladatelnosti se zasahovalo i do jejího uložení v krku řízení. Nová vidlice má větší průměr (49 mm) a oceníte ji právě třeba při prudkém brzdění, kdy se nepotápí tolik, jako u staršího modelu. Ovšem zase si nepředstavujte, že s ní můžete letět díra/nedíra, pořád je lepší větší nerovnosti přejíždět opatrně, abyste si nepřekousli jazyk.

Jak bylo několikrát řečeno, jde o čistokrevný cestovní stroj. Ve městě tedy díky rozměrům trochu ztrácí, ovšem mimo něj není důvod k nespokojenosti a je jedno, jestli drtíte po dálnici, nebo po okreskách. Výhodou je samozřejmě kvalitní povrch, ale to snad – s výjimkou motokrosů a endur – platí pro každou motorku. Street Glide Special je i přes své monstrózní rozměry velice dobře ovladatelná a není potřeba se vyhýbat ani utaženějším zatáčkám, limitovat vás budou (jako u všech chopperů a cruiserů) jen nízko položené plotny. I když mi tedy připadá, že jsou zde o něco málo výš než u ostatních, ověřené to ovšem nemám.

K pohodlnému cestování přispívá i výbava, přední kapota Batwing funguje dobře, dá se za ní slušně schovat, navíc má v sobě uzavíratelný ventilační otvor, takže v parném létě na sebe můžete pustit proudění vzduchu. Doménou kapotáže je pak dvojitý halogenový světlomet, opatřený moderním denním svícením (vyzkoušeno, svítí i za černočerné tmy velice slušně. Bodejť by ne, kdy má rozměry světla z lokomotivy…). Zmínit musím i zrcátka, která, ač na první pohled moc důvěry nebudí, jsou prostě dokonalá a máte díky nim perfektní přehled o tom, co se za vámi zrovna děje. Samozřejmě nelze zapomenout ani na kufry, které mají oproti letům minulým jednodušší zavírání. Třešničkou na dortu je pak Boom Box 6.5GT audio systém s GPS a dotykovým displejem, který kontrastuje s klasickými budíky palubní desky – ovšem nejde o kontrast nijak násilný. Mimochodem, k audio systému bych měl jednu výtku – při připojení flash disku nelze přehrávat jednotlivé foldery, systém si všechny skladby na flešce seřadí podle abecedy a tak je i přehrává. Takže posloucháte mix všeho možného, od Kiss přes Rammstein po Sex Pistols, podle toho, jaká alba na disku máte. Což mi nepřipadá dvakrát šikovné…možná, že to nějak jde ošetřit, ale já na to nepřišel (a to jsem se hodně snažil).

Když už jsem u těch výtek, zmíním ještě, jak jsem slíbil, pohodlí spolujezdce. Jeho sedlo sice není miniaturní, takže ani slečna s poctivým českým zadkem nebude po pár kilometrech nespokojeně kvílet, ovšem tím, že se sedlo svažuje k zadnímu blatníku a není zde v základu opěrka (a ani žádná madla), musí se vás pevně držet. Což je sice zpočátku fajn, zvlášť když jde o slečnu cizí, ale časem vám to začne lézt na nervy. A jí v podstatě okamžitě, protože když přidáte prudce plyn a ona se zrovna pořádně nedrží, její nohy se mihnou kolem vašich uší…to musí být adrenalin jako blázen. Opěrka je prostě pro jízdu ve dvou nezbytná.

Projekt Rushmore

Street Glide Special vznikla, jako mnoho dalších modelů, v rámci programu Rushmore. V podstatě šlo o to, sebrat co nejvíce informací a připomínek od majitelů strojů Harley-Davidson a na jejich základě motorky ještě vylepšit. Pokud mohu soudit, u Street Glide Special tato myšlenka splnila účel, nic moc se zde vytknout nedá, tedy alespoň nic zásadního.  Jistě, hnidopich by zmínil hmotnost, výkon…ale to bychom se dostali zas na začátek. Značka H-D jde prostě svou cestou a vzhledem k prodejním číslům to asi špatně nedělá. A nedá se říct, že jde jen o chytrý marketing, tyhle motorky jsou opravdu někde jinde než zbytek světa a kdo si někdy zamiloval velký americký V-Twin, většinou k jiné značce neodejde. A je skoro pravidlem, že kdo na H-D kydá špínu, nikdy na žádném „Haryku“ nejel…protože kdyby ano, musel by mu – když nic jiného – přiznat alespoň jedinečný charakter. A to je věc, která má v dnešním přeglobalizovaném světě hodně velkou váhu.

Motor, převodovka

Vzduchem chlazený High Output Twin Cam 103 s vestavěným chladičem oleje disponuje výkonem 87 koní a točivým momentem 138 Nm (maximální hodnotu krouťáku máte už v 3500 otáčkách).  Výkon, ač žádný respekt nebudí, si s tři a třičtvrtě metráku těžkým strojem poradí v pohodě, točivý moment nemá smysl komentovat, vystřelí mašinu jak z praku.

Převodovka je šestistupňová, poslední rychlostní stupeň využijete ale leda na dálnici. Její ovládání má na starosti kolíbka, kde kvalty dolů řadíte špičkou a nahoru patou – zvyknout se na to dá velice rychle a vůbec nejde o tak hloupý systém, jak by se snad mohlo na první pohled zdát.

Brzdy, tlumení

Brzdy (dva kotouče 320 mm a čtyřpístky vepředu, jeden kotouč vzadu) jsou navzájem propojené, takže ať už ovládáte přední či zadní brzdu, brzdný účinek se rozloží v ideálním poměru na obě kola (jde o systém Reflex). ABS je zde samozřejmostí už v základu a brzdová soustava nemá problém se zastavením ani takového cvalíka, jakým Street Glide Special bezesporu je.

Tlumení má na starosti vepředu nová vidlice Stiffer s průměrem 49 mm, vzadu je nízkoprofilové vzduchové odpružení. Funkci plní dobře, ani po cestě po rozbité silnici nebudete zralí na rehabilitační ústav.  Dobře zvolené jsou i pneumatiky, resp. jejich rozměry – vepředu devatenáctka široká 130 mm, vzadu šestnáctka o šíři 180 mm.

Přístrojovka

Po čtyřmi budíky, které vás informují o rychlosti, otáčkách, stavu paliva a napětí akumulátoru a do kterých jsou integrované kontrolky, najdete barevný displej systému Boom Box. Vyjmenovat, co všechno umí, by zabralo mrak místa, takže jen stručně: MP3, rádio, navigace, Bluetooth atd. atd. … fakt chytrá věc. Sympatický je mimo jiné ukazatel zařazené rychlosti.

 

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací

Vyšlo v Mototrbike v květnu 2015.

TEST: Ducati 851 SP3 vs. Ducati 1299 Panigale

První a poslední

V dobách, kdy spolu piloti nejprestižnějších závodních seriálů ještě chodili na pivko a za „umbrellama“ a u nás se na náměstích cinkalo klíči, postavili v Borgo Panigale pro místní seriál Sport Production vodou chlazený superbike s označením 851S, přesněji Superbike Kit. Dostalo se mi té cti si prvního supersportovního vodníka italské značky ve vzácné, limitované edici SP3 vyzkoušet. A v jeho sedle sdílet pocity, které ve své době zažívali střelci jako Raymond Roche, nebo Giancarlo Falappa.  Jak moc se od té doby změnilo, mi přiblížilo souběžné srovnání s aktuálně posledním superbikem Ducati, modelem 1299 Panigale.

Trocha historie

ESková verze 851 se ve výrobě ohřála přesně rok, neboť Ducati navýšila objem pohonné jednotky o sedmatřicet kubických centimetrů a světlo světa spatřila varianta SP2. S hliníkovým podsedlovým rámem, dvěma vstřiky na válec, krátkou skříní, litinovými kotouči Brembo a plně stavitelným podvozkem Öhlins. Zkrátka čistokrevný závoďák na okruh. Na brzdě ze sebe vodou chlazený dvouválec vydal přesně sto devět koní. Psal se rok 1990! Opět o rok později se verze SP3 díky jiným pístům pochlubila vyšším kompresním poměrem, zvýšenými výfuky Termignoni a pumpou Brembo s oddělenou nádobkou. Továrnu souběžně opustilo pouhých šestnáct kusů SP3 SPS, což byla homologační verze pro SBK s výkonem sto osmadvaceti koní. A technicky identický kousek, byť původně vyrobený ve verzi SP3 (nr. 501 z 534 postavených), jsem mohl otestovat. Koukáte se na výsledek Honzovy tříleté práce s nespočtem hodin strávených jak v dílně, tak sháněním potřebných dílů a informací doslova po celé Evropě. Po zakoupení rámu s doklady a plaketou 851 SP3, kterého se majitel zbavil po destrukci agregátu, Honza narazil na motor 888 SP5. Neodolal. Motorářská lahůdka s odlehčenou klikou, ojnicemi Pankl s čepem jednadvacet milimetrů, kompletně upravené hlavy, vysokokompresní písty. A nejkratší převodovka, kterou Ducati pro silniční použití produkovala. Dále bylo třeba sehnat vstřikování, větší chladič, ECU s emprom racing 1991, tangenciální svody o průměru padesát milimetrů s koncovkami Termignoni, nádrž z karbonu, magnesiové ráfky Marvic včetně litinových racing kotoučů, třmeny PVM, corsa stupačky a přepákování, zadní brzdový třmen Brembo včetně karbonového záchytu a zadní centrální tlumič včetně přepákování. Právě kompletní tlumení Öhlins vyrobené pro SBK speciál bylo velmi těžké sehnat, potažmo obětovat velkou část úspor. Jenže, jak by verze SP vypadala bez závodního odpružení? Peníze se nakonec našly. Po kompletaci, doladění tlumení a vstřikování šup s motorkou na vozejk. Zkušebních devět set kilometrů po severní Itálii přineslo jen pozitivní dojmy. Závěrem Honza konstatoval, že nic neušetřil proti tomu, když by nějakou SP3 koupil rovnou. Teda, kdyby nějaká byla k mání..

Hned vedle SP3 postává poslední supersportovní vlajková loď italského výrobce, model 1299 Panigale. Její předchozí a první verze 1199 spatřila světlo světa před pěti lety. K malému srovnání „třináctku“ přivezl Martin, předseda českého Ducati Owners Group. Naproti předchozím superbikům ze stáje boloňských motor s označením Superquadro už nepoužívá k pohonu desmodromického rozvodu řemeny, ale řetízky. Navíc je nosnou součástí rámu typu monocoque a pomocných elektronických systémů má tolik, že se o nich před čtvrt stoletím nezdálo ani továrním týmům. Nádherný design plný ladných křivek poslední generace ostře kontrastuje s lehce „krabiciodními“ tvary motocyklového pra pra sourozence.

Pure bike

Starší má přednost, takže usedám na prkno nesoucí název sedačka, umístěné v pravoúhle vyříznutém hranolu monoposta. Omrknu kontrolky, tři nádherné budíky Veglia s bílým podkladem a červenýma ručkama. Natáhnu se k úzkým řídítkům přes hranu nádrže a trochu si postesknu nad hodně vysoko umístěnými závodními stupačkami Corsa. Njn, Roche ani Falappa nebyli žádní čahouni. Zvyknout si na obrácené řazení vyžaduje chvilku soustředění, ale pak už to jede jako po másle. Až mi bude někdo vyprávět o nepřesnosti italských skříní, měl by se svézt na eSPéčku. Přesná, lehce jdoucí skříň, do řadičky stačí jen klepnout. Od velkých třmenů PVM s litinovými kotouči Brembo, které Honza sehnal u sběratele, mj. hlavního dodavatele protektorů firmy Dainese, čekám téměř soudobý účinek. A ten se taky dostavuje. Na drtivý záběr M50 montovaných na velkou Panigale nemají, ale třeba za nižší řadou M40 silou rozhodně nezaostávají a velmi dobře se dávkují. Nedalo mi nevzpomenout na spíše zpomalující kotouč mé o x let mladší „třindy“. Tlumení od Švédů mám na své 996 a rozdíl proti základním Showám je především ve schopnosti pohlcovat nerovnosti při zachování dostatečné tuhosti. Jednoduše neodskakují. Motorka přesto působí tvrdě a do oblouku potřebuje trochu pobídnout. Jak si lehne, tak se nehne. Vyžaduje ale přesnost, která přichází až s dalšími kilometry, kdy navíc oceňuju nízkou míru setrvačnosti lehkého motocyklu. Jakmile propásneš správný otáčky, podtočený motor se začne nespokojeně ošívat, neklid se nepatrně přenese do řízení a idyla z přesně projetého ideálního oblouku zmizí jako pára nad hrncem. Do pěti tisíc s motorem takřka není řeč, do sedmi funguje zhruba stejně jako desmoquattro ve stokoňové 748. Nad touto hranicí jí ale rychle ukáže záda. Sto třicet koní chytne druhý dech a ručka na Veglii letí za jedenáctku. Hodnota maximálního výkonu na dnešní poměry bývá běžná u šestistovek. Avšak způsob, jakým tenhle bike zrychlí…neuvěřitelný zážitek. Žádná linearita, postupný nárůst výkonu. Nic takovýho. Rána a jedem. Rychle řadím a na rychloměru odečtu záhy dvoustovku. A ten zvuk. Nižší objem válců a ostré vačky, ženoucí otáčky rychle do dvoumístných výšin, přidávají k dunění vodníka ještě pronikavější sound. Nehomologované Termignoni mi dají vzpomenout na úžasný kravál starých závoďáků. Nebejt připláclý kombinézou, normálně se mi narovnaly chlupy na předloktí. A to si ještě předek na vytočenou dvojku klepne o asfalt. Jenže jabloně kolem okresky jsou nasázeny nepříjemně hustě a vědomí, že tenhle klenot nesmím rozbít, krotí mé vášně. V duchu si slibuju, že Honzu přemluvím, ať 851 vezme na Ducati den do Mostu. Jen jedno kolo, ano?

Power of electronics

Veglie prozatím zůstaly v čerstvé paměti a v takřka stejně tvrdém sedle drobné Panigale mě vítá koncert barev na nejmodernějším zobrazovači s barevným TFT displejem. Nemálo lidí z mého okolí říká, že nové Ducatky už nejsou tím, čím byly starší modely. Stroje náročné na ovládání, ale o to sladší odměnou v podobě ničím neředěného požitku z řízení. U Panigale to dle mého názoru rozhodně neplatí. Nádherný motocykl s přelomovým designem. Dvouválcový reaktor, který si s muší váhou jen pohrává. V běžném provozu mi tahle kombinace nejednou přivodila pocity frustrace z vlastní jezdecké nedokonalosti. Už nastartovaný budí Superquadro svým duněním náležitý respekt a po zařazení jedničky se celá motorka jakoby nahrbí. Zadní kolo sebou na štěrku krajnice po zařazení jedničky nepatrně trhne dopředu a jemná práce se spojkou je pro plynulý rozjezd naprostou nutností. Vracím se ke klasickému schématu řazení. Změna stupňů probíhá ještě snadněji díky přítomnosti quickshifteru, který je zde obousměrný. Vyjmenovávat všechny elektronické strážní anděly fakt nebudu, nicméně intenzita jejich zásahu jde vždy nastavit v několika stupních, nebo vypnout. A to mám na Italech hodně rád. O nejlepších, sériově montovaných brzdách už řeč byla, takže je po dvouleté exkluzivitě Ducati začíná používat už i konkurence. Základní verze Panigale disponuje konvenčním tlumením Marzocchi/Sachs, samozřejmě plně stavitelným. Ani tady nehledej komfort, vše je podřízeno maximálním výkonům a tuhosti šasi. Lehkost, s jakou se tahle motorka vodí, bere až dech. Subtilní holka s váhou žokeje, která mění směr jen prostým přenesením těžiště. A víc jak dvě stě koní k tomu. Vždycky mě napadne, že v Borgo Panigale nejprve postavili Superquadro a pak kolem něj obtočili hliníkový trubky. Vepředu a vzadu přišroubovali kolo. Na třináctistovku je ohromně kompaktní. Dvanáctistovka v předchozí generaci čelila kritice za úzké výkonové pásmo, kdy se do pěti tisíc otáček prakticky nic nedělo. Třináctka je v tomto ohledu výrazně lepší. Rychlostní hody se odehrávají za sedmičkou. V ještě vyšších patrech následuje prověrka uložení ramenních kloubů. Quadro se tvrdě dere dopředu i za dvoustovkou. Objemový rozdíl bezmála čtyř velkých panáků a víc jak pětasedmdesáti koní ve výkonu je samozřejmě sakra poznat. Jen se díky přítomnosti elektroniky nemusíš tolik spoléhat na přesné nadávkování výkonu posílaného při výjezdu z vinglu na zadní kolo. V podstatě se o obou motorkách dá říct, že použitelná otáčková výseč pro okruhové ježdění je velmi podobná, stejně jako hodnota otáček na hranici maximálního výkonu. Neodpustím si trochu kritiky na cukavou reakci elektronického plynu při zaklapnutí a poté lehkém přidání plynu. Počítač prostě chvíli přemýšlí a občas otevře klapky víc, než je potřeba. S tímhle jevem se ale trápí celá řada konkurentů. Co u eSPéčka nakrmíš, to tam lanky otevírané klapky taky pošlou. Velký motor těsně obepnutý rámem a svod o průměru trubky od kamen generuje velké množství tepla. Ve městě si připadáš jako na horkovodu. Sériové koncovky homologovali s ucpávkama v uších, duní parádně. Vzpomínané třmeny M50 ve mně zanechaly trvalou vzpomínku už u předchozího modelu. Obrovský účinek, rychlý nástup a dřív zvadneš ty. Okresky, okruh a na tacháku minimálně kilo třicet. Pak budete spokojení oba.

Závoďáky tělem i duší   

O motocyklových legendách si zpravidla přečtu jen v zahraničních nebo převzatých testech. Jsem moc rád, že jsem dostal příležitost vyzkoušet si jednu z nich. ESPéčko ve verzi SP3 byl ve své době čistokrevný závoďák s homologací vyběhanou pro běžný provoz. Nulové pohodlí, motor vyladěný na maximální výkon, ty nejlepší soudobé komponenty za ještě zaplatitelný peníze. Vyžaduje kupu zkušeností a bezchybné ovládání. Pak ukáže, co umí. Panigale logicky ustoupila přísnějším normám. Je víc benevolentní ke změně zatížení, nebo při potřebě utáhnout oblouk. Ale nebudu tvrdit, že je user-friendly. Tak to fakt ne. I zkušení piloti tvrdí, že aby z ní dostali to nejlepší, musí na ni tvrdě tlačit. Takže za sebe můžu říct, že v tomhle směru se za pětadvacet let chvála Bohu zase tak moc nezměnilo.

Text: Pavel „Pajinex“ Suk

Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk

Vyšlo v Motorbike v listopadu 2016