Husky na Kavčáku

Text: Jirka „Hajnej“ Černík

Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk, David M. Bodlák

Nová, bílomodrožlutá Husqvarna oficiálně představila svoje enduro a cross modely pro rok 2014 už loni na podzim, ovšem až začátkem dubna jsme dostali možnost svézt se na těchto motorkách na českém blátě.

Pro tuhle exhibici byla vybrána známá motokrosová trať na Kavčáku u Benešova, kam kluci z Bratislavské centrály přivezli k vyzkoušení Husqvarní kvarteto FE 350, FC 250, TE 300 a TC 125.

Po cestě přemýšlím, na čem že to budu vlastně jezdit? Bude to Husqvarna, nebo KTM…

Každý, kdo má zablácenou duši, určitě zaregistroval veletoče, kterými si motocykly, respektive značka s muškou a hledím ve znaku, během několika posledních let prošla a hlavně ten „poslední kšeft“ vzbudil velké vášně, které určitě podpořil i osud Husabergu. Ale já tu dnes nejsem od toho, abych posuzoval marketingové tahy továren, nebo pitval prezentované a skutečné záměry jejich vlastníků. Dnes se bude jezdit na endurech a motokrosech a na to je nejlepší mít čistou hlavu a přistupovat k tomu bez předsudků, tudíž ponechme pro tentokrát stranou to, že vlastník Husqvarny nechtěl použít dosavadní technologii a vlastní prozatím nemá k dispozici, a tudíž byla využita poslední zbývající možnost, což je využití technologie KTM.

Kromě nastíněných škatulat má nová Husqvarna v záloze ještě jeden „lingvistický“ oříšek a to změnu označení jednotlivých modelů, která možná stojí za krátké vysvětlení. Zainteresovaným stačí krátký pohled, aby přišli na to, že zde bylo sloučeno označení Husqvaren a nebožtíka Husabergu, přičemž písmeno F označuje motocykl se čtyřtaktním motorem, T s motorem dvoudobým, E a C je pak logické označení Enduro a Cross.

V tomto čísle se blíže podíváme na endura, tudíž modely FE 350 a TE 300.

Něco málo techniky

Jak už tedy bylo napsáno, technologie nových Husqvaren je převzata od KTM a tudíž, myslím, není potřeba zacházet do detailů.

Motory jsou vloženy do ocelových rámů, podsedlovky jsou kvůli váze z plastu, přesněji polyamidu, plastové nádrže (11 litrů u 2T a 9,5 litrů u 350) jsou pro kontrolu a „pestrost“ průhledné a kyvky nemůžou být z ničeho jiného, než ze slitiny hliníku. Tlumení je, jak jinak, od White Power, přičemž endurové motocykly jsou osazeny 4CS vidlicemi s oddělenými cartrigemi o klasickém průměru trubek 48 mm a 300 mm zdvihu, které jsou usazeny ve frézovaných brýlích, a zadním centrálem dual compression control, čili DCC s přepákováním a dráhou zdvihu 317 mm. Černé ráfky kol od D.I.D. o klasických rozměrech jsou napleteny na frézované středy. O brzdění se opět klasicky starají brzdy Brembo, vpředu s dvoupístkovým a vzadu jednopístkovým brzdičem.

V sedle pak naměříte 970 mm u FE 350 a 960 mm výšky u TE 300 , přičemž čtyřtakt váží 109,2 kg a dvoutakt je o 4,6 kg lehčí.

V technice se tedy nic nového a zajímavého neudálo, takže vzhůru do sedel, ať víme, jak to frčí.

Jak frčí tříkilo?

Jako první osedlávám tříkilo, které je jako všechny endura, krom 125, osazené startérem, ale pro skalní nechybí ani kick páka. Třístovka je oproti menším dvoutaktům příjemná tím, že si nechá líbit nějaké to podtočení a bez velkého remcání se zase sebere a to i na vyšší kvalty, kterých má v převodovce narovnaných šest. Díky tomu je příjemnější jízda v technických pasážích, kde není třeba tolik pracovat se spojkou. Když se k tomu připočte velmi dobrá ovladatelnost a nižší váha, není divu, že je tahle kubatura nejen od oranžových (a modrobílých) v dnešním enduru tak oblíbená. Nicméně něco za něco a tak je třeba dávat si pozor na nechtěné vrknutí, protože pak to může být velká taškařice. Endurové podvozky jsou z fabriky naladěny znatelně měkčeji a já nemám standardních 75 kilo, takže bych potřeboval nějaké to přitvrzení, ale i v základu tlumení fungovalo velmi dobře. Čtyřkomory od White Power nabízejí možnost naladění pouze na horní matce, ale já nejsem typ „šťoura“, který nutně zatočí s každým kolečkem, které vidí a tak to nechávám na základu. I když je mi dvoutaktní tříkilo podstatně příjemnější než menší objemy, není to úplně na tykačku, a tak už se těším na čtyřtaktní třiapůlku.

Co třiapůla?

FE 350 už spoléhá jen na stále nabitou baterii, a tak ji oživuji červeným čudlíkem. Po rozjezdu hned vím, že čtyři doby je pro mě to pravé, a tak s třiapůlkou kroužíme po MX trati i endurové části testovacího okruhu podstatně radostněji. Třistapadesátka je přesně ten meziobsah, který už má dostatek síly i ve spodku, po roztočení nijak podstatně neztrácí ani na silnější objemy, ale zároveň je velmi příjemná, až gumová, a proto neunavuje tak, jako kladiva, za kterými člověk vlaje, nebo komáři, na kterých musí jezdec opravdu makat. Oproti dvoutaktu může být pro někoho znát trošku vyšší váha, ale já žádný takový problém nepociťuji, spíše naopak. Záběr odspoda a gumovost mi vyhovuje, proto mám dostatek času na přesnější vedení stroje. Podvozkově je na tom FE 350 stejně jako TE 300, čili čtyřkomory, příjemně naladěné na žehlení drobných nerovností. Také brzdy jsou naprosto srovnatelné. Dobře dávkovatelné, nijak zákeřné a přitom maximálně účinné.

Ačkoli je mi mnohem blíže čtyřtakt, ani dvoutaktní tříkilo nebylo úplně k zahození. Ostatně kdyby bylo, nejezdilo by na třístovkách tolik jezdců, ať už v hobby nebo licencích.

Nové Husqvarny jsou prozatím pouze „přebarvené KTM“, ale ani tak (nebo právě proto) si s nimi nikde rozhodně neuříznete ostudu, protože na barvu enduro prostě nejezdí – i když naprosto chápu zastánce různorodosti a pestrosti výběru.

A abychom nějakou tu pestrost zachovali i my, podíváme se v příštím čísle, jak to šlape Husqvarnám, určeným na motokrosové tratě.

Vyšlo v Motorbike 5/2014