Dvouválcový duel

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: archiv redakce

Ještě před několika lety u nás neměli příznivci amerických dvouválců moc na výběr, tedy pokud neprahli po značce Harley – Davidson. Ovšem doba pokročila a v současné době stojí v ringu další borec, a to ne borec ledajaký – jeho jméno je Victory. A jak známo, Victory znamená vítězství.

Řeklo by se dvouválec jako dvouválec, véčko jako véčko. Jenže kdo měl možnost vyzkoušet více strojů s tímhle motorem, sám nejlíp ví, že rozdíly zde jsou. A to rozdíly nezanedbatelné. Teď nemluvím ani o podvozku, o jízdních vlastnostech (přestože s motorem úzce souvisejí), o designové stránce už vůbec ne. Hlavní rozdíl je totiž v tom, čemu se říká vzletně charakter motoru. Zatímco japonské vidlicové dvouválce jsou úslužné, nezákeřné a vibrací mají tak akorát, aby z vás nevyklepaly duši, agregáty HD jsou pravými hrubiány. Hlučné, vibrují jak sbíječka v rukou sovětského úderníka a bloknout při podřazení zadní kolo není vůbec žádný problém… a právě pro tyhle vlastnosti je mnozí milují. Paradox? Kdepak, zkuste se svézt a pochopíte… Někde mezi Japoncem a Amíkem stojí Ital – na první pohled slušný, chápavý, ovšem číhající na jezdeckou chybu (pokud tedy není přiškrcen antihopem) a to samé platí i pro Rakušana s logem KTM. Jistě, jde o velmi zjednodušený pohled, ale pro základní přehled postačí. A teď kam nacpat Victory…

Ale dost, tohle nemá být pojednání o všech vidlicových dvouválcích světa, srovnáváme dvě americké motorky. A protože starší mají přednost, začneme u Harley – Davidson.

Harley – Davidson Dyna Fat Bob FXDF

Když jsme přemýšleli, co postavit proti Victory Judge, napadl nás vlastně jen jediný stroj (teda, napadlo nás jich víc, ale ty ostatní jsme zavrhli) – Fat Bob. Robustní, agresivně vyhlížející bike se dvěma světlomety, díky kterým si ho s jinými Harleyi nesplete ani neználek. A vlastně ani s jinými customy, tedy pokud jde o sériovou výrobu. Jeho dominantou je samozřejmě chromovaný obří Twin – Cam 103 o objemu 1690 ccm s výkonem 79 koní – jasně, na takový objem nic moc, ale jak už bylo mnohokrát řečeno, o výkon tady nejde, důležitější je točivý moment, který už důvod k posměchu nezavdá – 132 Nm. Nepřehlédnutelné jsou i koncovky výfuků, tzv. Tommy Gun, kola s plnými disky a dávka chromu, která by se dala označit mírou „tak akorát“.

Po nastartování, jako téměř každý Harley, začne žít Fat Bob tak trochu vlastním životem. Celý stroj se klepe jako štěně pražského krysaříka při setkání s pitbulem a máte pocit, že jestli včas neskočíte do sedla, s výsměšným zatroubením odjede bez vás. Jízdní pozice je pohodlná, nesedíte na motorce, ale vlastně v ní – teda pokud řídíte, spolujezdec (když už ho ukecáte, aby si za vás sedl) si bude připadat jako na pánvičce. Na takové té malé, do které se vejde leda jedno vejce. Prostě místa tu pro něj moc není. Nohy máte daleko vepředu, ale ne tak daleko, abyste se báli, že vám za jízdy spadnou ze stupaček a obrousíte si své zánovní konversky. Stylu motorky jsou podřízena i řidítka, žádné Ape Hanger, kdepak, do rukou vám padnou rovná, téměř dragsterová řidítka. Zařazení jedničky si všimne i tetřev hlušec, nečekejte jemné klapnutí, kdepak, spíš to vypadá, že se převodovce právě přihodilo něco hodně ošklivého. Ale to je normální a ostatních pět rychlosti už zapadá o poznání méně hlučně. Dvouválec reaguje díky sekvenčnímu vstřikování na každý pohyb plynovou rukojetí velice ochotně a vibrace sice při jízdě zcela nezmizí (a ani to po nich nikdo nechce), ale dostávají se na snesitelnou mez. Tlumení evidentně vzniklo v zemi, kde silnice nepřipomínají povrch odvrácené strany měsíce a na našich cestách dostává značně zabrat, tedy spíš řidičova páteř dostává zabrat. Přední vidle ještě sem tam něco pobere, ovšem zadní zapouzdřené tlumiče najdou svůj limit velice brzy. Naštěstí je nervózní chování eliminováno zčásti rozměry pneu, přední i zadní má 16 palců, předek 130 mm, zadek 180 mm. Pochvalu zaslouží i brzdy, HD je jednou z mála značek, kde není zadní brzda (dvoupístková) jen pro parádu a skutečně pracuje (takže můžete efektně dobruslit na světelnou křižovatku se zablokovaným zadním kolem. Jen to chce mít trochu cviku, abyste nedobruslili po hubě, tedy pokud jste si nepřiplatili za ABS). Předek brzdí dva kotouče s čtyřpístky. Ovladače na řidítkách jsou intuitivní – no,popravdě, pokud jste doteď sedlali pouze japonské stroje, budete si muset chvíli zvykat a onu intuici lehce pozměnit (třeba na zapínání blinkrů – ovšem vypínání už proběhne automaticky). S Fat Bobem se dá upalovat velice svižně a 313 kg hmotnosti není při jízdě znát, motorka se ovládá velice dobře a nemít nohy vystrčené před sebe, snadno byste zapomněli, že jedete na customu. Tedy pokud se vám povedlo najít silnici s dobrým povrchem. S manipulací na místě už je to horší, i když kratinožkám pomůže nízko posazené sedlo.

Victory Judge

Judge se tak trochu z nabídky Victory vymyká a jde spíš o muscle bike než custom. A jak evokuje místo na startovní číslo pod sedlem, dokonce sportovní muscle bike. I když, co je vlastně custom, že… V každém případě zde nehledejte širokánskou zadní pneu a vepředu naopak úzkou devatenáctku či dokonce jedenadvacítku, stejně jako u Fat Boba jsou obě kola šestnáctipalcová. A ani tady nenajdete řidítka, při jejichž držení to vypadá, jako když si hrajete na Němce u Stalingradu: ruce máte naprosto uvolněně a nemáváte s nimi nad hlavou. Ručně šité sedlo tedy je průvodním znakem customu, sedíte v něm poměrně hluboko a opět – se spolujezdcem se sice počítá, ale jen aby se neřeklo, na Judge taky nebude mít na růžích ustláno. Chromem se na Judge šetřilo, ale to je sympatické, je znát snaha o vlastní počin, ne o vizuální kopii legendární konkurence. Ale i přes absenci blýskavých prasátek je na co koukat – nádherná loukoťová kola, netradiční nádrž s prolisy, miniaturní černý světlomet a hrozivě vypadající, černé koncovky výfuku, korespondující s černým motorem Freedom 1731 se stříbrnými žebry… hmm, za design dáváme jedničku.

Spínačka se skrývá mezi válci, takže nastartujeme a jedem. Vibracemi disponuje samozřejmě i Judge, ale nejsou tak markantní a při jízdě téměř zmizí. Předovka má také šest rychlostí, ale tady ani jedničku neprovází zvuková kulisa a la kladivo padající do kotle. Oproti HD tu chybí jakýkoliv náznak hrubosti nebo neurvalosti, nemusíte si hlídat otáčky, aby sebou stroj pod vámi nezačal škubat a když se budu hodně rouhat, projev motoru mi spíš připomíná japonskou produkci s její pověstnou vstřícností. Což ovšem neznamená, že by byl nástup výkonu nějak mdlý, pokud přidáte prudce plyn, dokáže vás Judge pěkně zatahat za pracky. Tlumení je o něco lepší než u konkurence, ale na naše tankodromy taky žádná hitparáda a i tady mu zdařile sekundují (a pomáhají) dobře zvolené pneumatiky. Rám snese i ostřejší jízdu a díky tomu, že stupačky jsou umístěny blíž k sedlu, máte větší pocit jistoty. Obratnost v zatáčkách podporuje rozměr pneumatik, vepředu je tedy standardních 130 mm, vzadu překvapivě pouze 140 mm. Brzdy (vepředu dva kotouče a čtyřpístky, vzadu jeden kotouč a dvoupístek) se řadí do kategorie „odpovídající“ a se zastavením 300 kg těžkého stroje nemají výraznou práci.

Po čem sáhnout?

Pokud bychom porovnali parametry, stojí si líp Victory a dělá tak čest svému jménu. O něco nižší hmotnost, výška sedla skoro stejná, výkon vyšší o 18 koní, točivý moment dokonce o 21 Nm… a to při téměř identických otáčkách. Navíc je o málem 45 tisíc levnější. Jenže těch, kteří si kupují motorku striktně jen podle technických dat mezi námi moc není, naštěstí. S cenou už je to ovšem jinak. Nicméně ten, kdo chce mít v garáži legendu, si jistě rád připlatí a Fat Bobu odpustí drsnější projev. I když ono „odpustí“ je zavádějící, mnohým z nás právě tohle vyhovuje a právě tohle od mašiny chceme – abychom si mohli říct, že MY to přece zvládneme, i když stroj pod námi nám toho zas až tak moc neodpustí.

Je tedy nutné se na obou svést a posoudit, co vám bude vyhovovat. Ale ani s jedním z těchto dvou strojů, co se týká image, kvality zpracování a použitých technologií nesáhnete vedle. Dá se tedy říct, že HD získal ve Victory konkurenta? Jak se to vezme… vlastně ani ne, protože Judge je prostě jiný. Ale vůbec ne špatný.

 
Vyšlo v Motorbike 1+2/2013