A je to tady…opět jsme vyrazili na legendární závod TT Isle Of Man a opět s týmem Motopoint Indi Racing Team!

Je nás tu vcelku dost, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatný vám tým a lidi v něm trochu představit.

Michal „Indi“ Dokoupil jezdec

Indiána asi nemá smysl představovat, ale celý tenhle tým, a vůbec tahle výprava na ostrov Man je hlavně o něm samotném. Indián se poprvé vypravil na TT v roce 2009, kde od smrti Petra Hlavatky v roce 1991 nikdo z našich nejel. Jako první po Frantovi Šťastném závod dokončil a přivezl sošku bronzového Merkura, což se od té doby nikomu dalšímu zatím nepodařilo. Bylo to tehdy hodně náročný, ale Indiho to posunulo tam, kde je dnes a letos má jako hlavní cíl získat repliku stříbrnou. Nebude to snadný, ale my všichni se mu budeme snažit maximálně tu cestu k cíli usnadnit.

Aleš „Monča“ Sýkora mechanik

Alík je sice týmový benjamínek „zapůjčený“ z firmy K2 moto s.r.o., ale hlavně díky němu se loni povedlo přivézt alespoň nějaké výsledky domů. Po všech problémech s motory, které byly původně připravené od motoráře, dokázal například během jedné noci na Manu složit motor ze dvou rozbitých tak, aby mohl Indi odjet alespoň druhý závod Supersportů, a to nebylo zdaleka vše, s čím se musel nezaviněně potýkat. Aleš moc dobře ví, jakou nese zodpovědnost, a že má ve velké míře v rukou Indiho život, a o to víc si jako tým ceníme jeho práce. Loni jsme mu dali přezdívku Monča, protože vypadá jako Mončičák a už mu zůstala…

Lukáš Kosina závodní inženýr

Lukáš je pro nás takový Jeremy Burgess. Má na starosti týmovou strategii i technickou přípravu strojů. Na závodech se pak navíc stará o nastavení podvozků K-Tech. Nastavování podvozku na TT je extra obtížné, právě z důvodu délky trati, která je velmi rozmanitá. Lukáš se perfektně vyzná v sortimentu, který firma Motopoint nabízí, protože právě jeho výběr má mimo jiné na starosti, a proto vše co je na Indiho motorce, je opravdu vyzkoušené i pro následné zákazníky.

Adam Elcner týmový manažer
Adam je služebně nejmladší, protože se přidal k našemu týmu až v letošním roce. Má na starosti zařizování všeho okolo týmu, co nemají na starost jednotliví členové. Proto se na něj snažíme hodit vše, o co se starat nechceme. Nemá to s náma snadný, protože drží nás i náš rozpočet na uzdě.

Michal Žáček trenér
Michal má během celé sezony na starost Indiánovu fyzickou přípravu, ale když vidím, jak se spolu nasmějou neskutečnejm kravinám, jako by jim bylo pět, je mi jasný že má skvělej vliv i na samotnou psychiku jezdce, která je neméně důležitá. Tenhle článek do týmové skládanky zapadl hned.

Věra Hankocyová hospitality
Když je s námi na závodech, najednou z nás nikdo neumí uvařit ani kafe. Stará se, abychom neumřeli hladem a ve špíně. Prostě jako doma, včetně všech připomínek a poznámek, kdy obracíme oči v sloup. „Ano mami!“

Petr „Pták“ Strnad řidič kamionu a správce zázemí
Pták zařídil trajekty z Holandska do Anglie a hlavně odřídil kamion. Na Manu pak má na starost technickou stránku zázemí, takže aby nám fungovala elektrika, abychom měli vodu, a aby nám topilo topení.

Veronika Hankocyová reporty
No a já jsem tady v roli pisálka, amatérského zachycovače momentek a evidentně hned od začátku i za potížistu…

Hned po Hořicích totiž pro nás v týmu začala ta správná honička. Bylo třeba nachystat motorky, vybavení, stany, nakoupit jídlo a zařídit hromadu nezbytností.

Mechanik Aleš si vzal v pondělí a v úterý do parády motorky, které musel před odjezdem alespoň částečně zkontrolovat a udělat základní údržbu, abychom nemuseli na Manu dělat vše až na místě.

Já jsem si vzala na starost s Věrkou nákup jídla a dalších nezbytností do zázemí. Zhruba v tuto dobu jsem se poprvé projevila jako potížista, protože jsem dostala vysoké horečky a během pár hodin se stala totálně nepoužitelnou. Pták přivezl zapůjčený kamion od firmy Goldfren ve středu do Nové Paky k firmě Motopoint, kam jel zároveň Indi s dodávkou vyřešit současně nakládání. Do Sprintera přišly obě Yamahy R6 a Indi mi vyřešil i pojízdnou marodku. V kamionu se pak vezl Supertwin a většina dalších věcí.

Kamion vyrazil ve středu navečer v osazenstvu Aleš a Pták. Já, Věrka a Indi jsme vyjeli cca v pět ráno ve čtvrtek směr Holandsko do přístavu v Rotterdamu. Přes Německo jsme se dostali celkem rychle, což se mi moc dobře kecá, protože jsem šest hodin prospala. Indián měl ale za sebou hodně náročný týden, a tak mě řízení stejně neminulo. V horečkách to sice nebyla žádná hitparáda, ale paraleny aspoň přes den vcelku zabraly.  Na konci Německa jsme se potkali na odpočívadle s kamionem, a dál už pokračovali spolu. Řídila jsem jako druhá, takže jsem celou cestu koukala na vrata kamáče na logo Goldfrenu, hlavu psa zakousnutého do brzdového kotouče. Najednou se zničehonic z levé strany kamionu vynořila dlouhá tyčka a na konci GoPro kamera. Vzhledem k tomu, že si dovedu představit, co jsem měla asi zrovna za výraz, myslím, že tyhle videa budou přinejmenším zajímavý.

V přístavu jsme asi hodinu a půl čekali na nalodění na trajekt. Mezitím se docela hodně změnilo počasí a začalo pršet. Ani nemusím říkat, jak jsem se těšila do kajuty na pořádnou postel. Horečky sice nebyly už tak hrozný, ale zase se dostavily jiný příznaky, jako bolení v krku, rýma a celková slabost. I tak jsme ale ještě večer poseděli v zázemí řidičů kamionů, kde jsme dostali skvělou večeři. Po třech dnech o suchým rohlíku docela vítaná změna. Ve stejným pohodovým duchu proběhlo i vylodění a přemístění do přístavu v Heyshamu. Možná nám ta cesta celá proběhla až moc dobře, a tak se musel dostavit nějaký zádrhel. Když jsme projeli check-inem, zastavil nás další pracovník přepravní společnosti. Změřil metrem délku auta a pak přišla libová sprcha v podobě nepřesně zabukovaného trajektu, respektive kratší délky auta. Ani jsme se nenadáli a vyšoupli nás ven na čekačku a další hodinu a půl se tak modlili, abychom se na trajekt dostali ještě ten den v pátek. Naštěstí všechno proběhlo dobře a my se nakonec nalodili, i když jako jedni z posledních, na loď Ben My Cree. Kdo už někdy touhle lodí jel tak ví, že jakmile nenastoupí co nejdřív, už si nemá šanci sednout. Proto jsme se moc dlouho nerozhodovali a zařídili jsme si kajutu. Pět hodin uteklo jako voda a najednou jsme byli tam…ten ostrov nás každej rok přitahuje jako magnet a pokaždý když na něj poprvé vjedem, přijde nám to jako včera, kdy jsme se s ním loučili. Když jsme přijeli do depa pod Grandstandem, přišlo to, co jsme tušili…paddock byl kompletně narvanej k prasknutí a spousta dalších aut, karavanů i trucků čekalo na umístění. Měli jsme sice dopředu nahlášeny rozměry a rezervačku, nicméně z toho nebylo nic díky depo-maršálovi, kterej to úplně nepodchytil, a můžeme být vůbec rádi, že jsme se do depa vešli pohromadě, i když stojíme na samotném konci a dál už to ani nejde. Zhruba v tenhle moment, kdy jsme čekali na flek, dorazili do depa Lukáš, Adam a Michal, kteří přiletěli letadlem. Hned jsme se pustili do stavby zázemí, protože už se blížila tma, a hlavně začalo pomalu pršet. Za tři hodiny bylo všechno nachystaný, a tak jsem se hned odložila do postele, protože mi nebylo nejlíp. Za chvíli jsem ale zaslechla podezřele známý hlas a bujarý smích. Nedalo mi to a vystrčila jsem aspoň na chvíli ruku s foťákem z dodávky, kde máme vytvořené ležení… no a kdo to neseděl na Indiánově R6?… Gary Johnson, vysmátej jako lečo! Dostal český pivko, kluci ještě chvíli pokecali, a o půl druhé už všichni spali jako mimina….

Text a foto: TZ

Fotogalerie