Skip to content
reklama


TEST: KTM Duke 690R

TEST: KTM Duke 690R

„To fakt pojedeš na tomhle? Nebude to na delší cestu nepohodlný?“ Vyzvídá kolegyně ve chvíli, kdy se snažím na „malého“ Duke naimplantovat brašny. Bleskurychle se vyhnu uvolněnému gumicuku, který se mě právě snažil kousnout do ksichtu, nadechnu se a spustím přednášku o tom, že cestovat se dá na čemkoliv...
„To fakt pojedeš na tomhle? Nebude to na delší cestu nepohodlný?“ Vyzvídá kolegyně ve chvíli, kdy se snažím na „malého“ Duke naimplantovat brašny. Bleskurychle se vyhnu uvolněnému gumicuku, který se mě právě snažil kousnout do ksichtu, nadechnu se a spustím přednášku o tom, že cestovat se dá na čemkoliv...
„To fakt pojedeš na tomhle? Nebude to na delší cestu nepohodlný?“ Vyzvídá kolegyně ve chvíli, kdy se snažím na „malého“ Duke naimplantovat brašny. Bleskurychle se vyhnu uvolněnému gumicuku, který se mě právě snažil kousnout do ksichtu, nadechnu se a spustím přednášku o tom, že cestovat se dá na čemkoliv...

S Vévodou v Dolomitech

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: autor, archiv

„To fakt pojedeš na tomhle? Nebude to na delší cestu nepohodlný?“ Vyzvídá kolegyně ve chvíli, kdy se snažím na „malého“ Duke naimplantovat brašny. Bleskurychle se vyhnu uvolněnému gumicuku, který se mě právě snažil kousnout do ksichtu, nadechnu se a spustím přednášku o tom, že cestovat se dá na čemkoliv…

SMB_0104

…což je sice pravda, ovšem nesmíte pospíchat po dálnici. Na Rozvadově už mi totiž můj geniální nápad, totiž jet na KTM 690 Duke R po ose do Dolomit, nepřipadá vůbec geniální. Ba ani chytrý, a kdyby ho dostal někdo jiný, nebál bych se, ve světle aktuální zkušenosti, označit ho za nápad pitomý. A to mám před sebou ještě několik set kilometrů…
Pravdou je, že KTM tuhle motorku neřadí mezi cestovní stroje ani náhodou. Ne že by snad nestačil výkon, sedmdesát koní dokáže 150 kg lehký stroj rozhýbat velmi slušně a rychlost 160 km/hod., která se dá dlouhodobě držet, není ani na německých dálnicích nijak degradující. Ovšem o nějak výrazném pohodlí se vážně mluvit nedá a po pár hodinách jízdy bolí i svaly, o jejichž existenci jsem dodnes neměl tušení. Ochrana před větrem je minimální, tedy spíš žádná, vzpřímená jízdní pozice na náladě taky nepřidá, sedlo má daleko ke křeslu tourerů a vibrace jednoválce, zpočátku sympatické, mi už těžce lezou na nervy. Navíc díky nim občas nevím, co se za mnou děje, protože zrcátka se začnou klepat jak ratlík. Především z tohoto důvodu jsem rád, když za Mnichovem sjedu z dálnice na rychlou okresku. Tady už je to o něčem jiném, než o křečovitě zatnutém zápěstí a začínám se těšit, až za Innsbruckem začnou pořádné zatáčky. Mám kliku, díky tomu, že jedu ve všední den a navíc už je dost pozdě, je stará silnice na Brenner liduprázdná, takže se nemusím zabývat ani předjížděním, ani se bát policajtů, kteří tu rádi číhají, aby přispěli výběrem pokut k prosperitě Rakouska. A s každým dalším vinglem odpouštím Vévodovi dálniční utrpení víc a víc – na málokteré jiné motorce bych si to takhle užil. Kombinace pevný trubkový rám – stavitelné tlumení – nízká hmotnost – perfektní brzdy a výkonný motor je naprosto dokonalá. Jistě, jednoválec je třeba vytáčet a čtyřku skoro nezařadím, ovšem přestože jsem tuhle cestu projížděl na různých, i mnohem silnějších motorkách bůhvíkolikrát, mám dojem, že tentokrát jsem překonal rychlostní rekord. Bohužel se rychle stmívá, takže do cíle cesty, italského Cavaleze, dojíždím až za tmy. Díky tomu si vyzkouším, že přední světlomet nejen dobře vypadá, ale je i funkční.
Ráno mě vítá slunce, takže neztrácím čas a skáču do sedla. Prvním úkolem dneška je tankování, při včerejším dálkovém letu si Duke řekl o skoro 7 litrů na sto kilometrů, což mě trochu nemile překvapilo, protože v souvislosti s nádrží na 14 litrů bych mohl mít při celodenním lítání po průsmycích problém. Nějak jsem čekal, že bude žrát míň…

SMB_0194
Po natankování vyrážím do hor. Ještě předtím se ale musím procpat pár městečky, beznadějně ucpanými kolonami aut. Díky štíhlé siluetě (samozřejmě míněna silueta motorky, moje fakt ne) to není problém, ovšem jen do okamžiku, kdy se dostávám do míst, kde se už mezi auty vážně projet nedá. Vzhledem k tomu, že motoru se pod 2000 otáček moc nechce, nejde o nic příjemného a spíš než o jízdu se jedná o poskakování. Naštěstí tahle situace netrvá dlouho a přede mnou je první průsmyk. Jde o „rychlou“ silnici, zatáčky nejsou nijak utažené a vracečka zde není ani jedna. Teplota se už mezitím vyšplhala nad 30° Celsia, není tedy třeba se obávat studených pneumatik a díky pečlivosti zdejších silničářů ani rozsypaného štěrku. Duke je vybaven antihoppingovou spojkou, přesto není problém při prudkém podřazení o dva kvalty poslat zadní kolo do krátkého smyku, ovšem tohle beru vzhledem k nízké hmotnosti spíš jako bonus, který nijak neděsí. Tedy neděsí samotného pilota, ten, kdo jede za vámi, se občas lekne a podvědomě hledá, kudy se vám bude vyhýbat, až se vyválíte. Naopak mě zarazí, že mi v zatáčce ustřelí zadní kolo, asi jsem Italy s tím úklidem přechválil. Jenže v další zatáčce se to opakuje a pak zase… a nepřipadá mi, že bych jel přes limit pneumatik a při výjezdu si dávám pozor, abych prudce nepřidal plyn (prosmýknutí zadního kola při razantní akceleraci není žádný problém). Cestou na vrchol se mi to stane ještě několikrát, takže po sesednutí zkoumám zadní gumu – hmm, je sice sjetá do kraje, ale nic zvláštního na ní nevidím. Přitom mi hlásiče na stupačkách ani jednou neškrtly… jo aha, oni tady žádný nejsou! Protože se tahle situace opakuje v podstatě pořád, nabízí se otázka, jestli by k tomu docházelo i na jiných pneumatikách, než jsou Michelin Pilot Sport… osobně, pokud by se jednalo o mou motorku, bych zkusil dát nějaké měkčí gumy a věřím tomu, že by se to zlepšilo. Ovšem teď mi nezbývá než se s daným stavem smířit.
Cestou dolů mám možnost vyzkoušet pořádně brzdy. Vepředu pracuje radiální čtyřpístek společně s kotoučem o průměru 320 mm, vzadu jednopístek a kotouč 240 mm. Součástí brzdového systému je vypínatelný ABS, ovšem s nastavením, které nereaguje nijak přehnaně, takže nemám potřebu ho deaktivovat a za celý test zaznamenám jeho práci snad jen dvakrát a to až v situacích, kdy jdu s brzděním opravdu na krev. Že díky pancéřovým hadicím brzdy ani při déle trvajícím zatížení nijak nevadnou zřejmě netřeba zdůrazňovat.
Asi jako většina motorkářů raději jezdím průsmyky nahoru než dolů, ovšem s Duke se i cesta zpět stává zábavou a to především kvůli již zmíněné hmotnosti a obratnosti. Je až neskutečné, co všechno si můžete dovolit. Jistě, je třeba si zvyknout, protože zpočátku máte pocit, že už už se budete válet, ale pak zjistíte, že pokud se vám zdá, že se blíží krize, jde jen o krizi vyvolanou ve vaší hlavě. Duke je jednou z nejposlušnějších motorek současnosti a vlastně jde jen o jedno – nebát se otáček a držet motor pod krkem.

Zastavuju dole v městečku na kafe, a zatímco se kochám pohledem na motorku (eRko se povedlo nejen technicky, ale i co se týká vzhledu), přemýšlím, kam pojedu dál. Chtělo by to nějaké ostřejší zatáčky, tam by se Duke mohl předvést v celé kráse. Vybírám tedy další průsmyk, o němž vím, že je v něm pár vraceček s kvalitním povrchem. Cestou do něj dojíždím Ducati Panigale s francouzskou značkou a dvoučlennou posádkou a vědom si výkonového deficitu, nijak se před ní necpu. Jenže po chvíli mi připadá, že se frantík zbytečně courá, takže v okamžiku, kdy se oba dostaneme za líně se ploužící autobus, využiju příležitosti a vezmu jak jeho, tak i plechovou krabici plnou turistů. Což samozřejmě Francouz neskousne, za chvíli ho mám za zadkem a za další chvíli před sebou. Ovšem Duke má proti Panigale sice menší výkon, ale taky kratší rozvor, navíc Galova spolujezdkyně nemá dle divoké gestikulace pro partnerovy závodní ambice pochopení, takže v další zatáčce jsem opět na špici, drtím jako nepříčetný a na vrchol kopce přijíždím první – malá, lehká a krátká motorka má ve vracečkách prostě výhodu. Pravdou tedy je, že pot ze mě leje a adrenalin bych mohl rozdávat, párkrát jsem si i říkal, že to nevyjde, ale znáte to – když vám chytnou saze…

Při vrcholové prémii, tedy cigáru a kafi, rekapituluju dosavadní zkušenosti s tímhle strojem a dochází mi, že nic lepšího jsem si zřejmě pro tenhle výlet nemohl vybrat. Ne, nebudu teď tvrdit, že mi najednou cesta po dálnici nevadila a že se na tu zpáteční vlastně těším (byl to opruz tam i zpátky, Duke prostě na dlouhé přesuny není stavěný). Ale tady, v horách, na perfektním vyhřátém asfaltu, nemá Vévoda chybu. A kupodivu klesla téměř o litr i spotřeba.

Značka KTM v současné době zasahuje do téměř všech motocyklových kategorií a sympatické je, že ani jedna pro ni není okrajovou – ať už se podíváte třeba na endura, cestovní endura nebo naked biky, všechny stroje mají svým potenciálním majitelům co nabídnout a patří mezi špičky. A Duke 690 R je toho jasným důkazem.

44

Motor
Jednoválcový, kapalinou chlazený buchar dává slušných 70 koní v sedmi tisících otáčkách. Cože, slušných? No jistě, Duke totiž váží suchých 149,5 kg, takže tohle stádo s ním nemá žádný problém. Stroj je opatřen antihoppingovou spojkou, přesto při troše snahy nebudete ochuzeni o krátké zablokování zadního kola, díky kterému bude váš dojezd k čerpací stanici nebo na křižovatku patřičně efektní. Totéž platí i o prokluzu zadku při prudkém přidání plynu. Super je, že všechny tyhle „kraviny“ dělat můžete, ale nemusíte, Duke není nijak zákeřný a dělá jen to, co po něm chcete.
K jednoválci samozřejmě patří vibrace. Pokud budete řádit na okreskách nebo ve městě, vadit nijak nebudou. Na delší trasu už to taková sláva není… ale zase vás může těšit, že vám celou cestu bude hrát koncovka Akrapovič se skvělým zvukem, kterou dostanete už v základu.

Rám, tlumení
Trubkový prostorový rám je, jak je u KTM zvykem, z chrom – molybdenových trubek, opatřených práškovou barvou. Nijak se nekroutí a v kombinaci s  tlumením White Power zaručí jistotu při řízení v každé situaci – na téhle jistotě má svůj podíl samozřejmě i krátký rozvor a vůbec celá kompaktní stavba motorky společně s dobře umístěným těžištěm. Jak přední USD vidle (dráha 150 mm), tak i zadní tlumič (dráha 150 mm) jsou nastavitelné.

Brzdy, výbava
Vepředu jeden kotouč, vzadu taky. Před pár lety by se spousta „odborníků“ zděsila a přečetli bychom si zasvěcené názory, jak to brzdit nebude, jaké je to riziko… No, jenže tady je vepředu radiální čtyřpístek značky Brembo a není nač si ztěžovat. Nástup brzdného účinku je rychlý, ale plynulý, tedy rozhodně ne z kategorie „nejdřív nic a pak klofnu helmou o řidítka“. Kdepak, dávkování je super.
Co se týká výbavy, nejvíc samozřejmě zaujme koncovka Akrapovič, dále boční průhledný kryt na pravé straně a krytka zadního sedla (tedy vlastně krytka, která zadní sedlo nahrazuje a pod kterou se dá najít základní nářadí, případně tam nacpete ještě nějakou drobnost). Šikovné jsou padací rámy.

Vyšlo v Motorbike 1-2/2014

reklama


reklama


reklama